Blog

Den stodvacátý šestý aneb Burney falls, vedro a pár oči otevírajících setkání

Dnes je před námi krátký den. Ráno kousek k vodopádům, které leží jen necelou míli od trailu a těším se k nim, hlavně díky úmornému vedru, které zde panuje, již několik dní. Až se dostatečně pokocháme, máme to jen osm mil k silnici, ze které pojedeme do Burney. Spát budeme v tělocvičně kostela, kterou již druhým rokem půjčují hikerům a jsou pověstní svou pohostinností. Těším se do města a musím říct, že posledních několik dní není trail zábava. Z části je to přírodou, která je klasicky vyschlá, zčásti vedrem, díky kterému nám hrozně otékají nohy a celé tělo a z části únavou materiálu. Začínám chápat, proč většina lidí trail nedojde a myslím, že závěr celé cesty je to nejnáročnější nehledě na to, na které části trailu člověk končí.

Vodopády jsou nádherné a opět mi vyrazí dech. Myslím, že pohled na padající vodu se mi nikdy neomrzí. Tady jde o podzemní vodu z ledovce, která je neuvěřitelně čistá a také studená. Dole u vody je rázem o dvacet stupňů méně a my sundaváme batohy a máčíme si oteklé a unavené nohy. Posledních pár dní se necítím vůbec dobře. Nehledě na to co jím, jsem oteklá a unavená. Nechci to řešit prášky a doufám, že jak se dostaneme z této výhně problémy vymizí. Zkusíme si zatím koupit nějaké vitamíny a hořčík, což doufám alespoň trochu pomůže.

Projdeme si mílový trail kolem vodopádů a já trochu závidím normálním lidem čisté oblečení a hlavně to, že nemají batoh. Oba jsme si mysleli, že si na batoh zvykneme, což se však nestalo a je to tak největší problém na trailu. Myslím, že jiný typ batohu by mi mohl sedět lépe, ale nechci si teď za několik set dolarů kupovat nový batoh a povzbuzuji se tím, že před dvaceti lety nosili lidé batoh třikrát tak těžký a daleko méně pohodlný tak nesmím být rozmazlená.

V kiosku si koupíme limonádu, Jirka zmrzlinu a popovídáme si s velmi nadšenou paní prodvačkou, která nám vypráví, jak miluje hikery. Jirka jako bonus dostane krekry a paní nám ukazuje, že si také společně s manželem koupili Altry (značka botu, kterou tu většina hikerů nosí) ačkoliv samotní nehikují. Docela se bavím a říkám si, že státy mohou mít spoustu vad na kráse, strašidelným prezidentem počínaje, ale když přijde k jednotlivým lidem, hlavně těm z menším měst, lidskosti a přatelskosti bychom se od nich mohli učit.

Zbývajících osm mil je pocitově třikrát tak dlouhých. Jdeme sice po rovině, ale většinou bez stínu a praží na nás přímo slunce. Mám pocit, že mi upadnou nohy a nechci vidět příští etapu, na které navíc není moc vody. Před čtvrtou hodinou stojíme u silnice, kam pro nás přijede Ron a sveze nás několik mil do Burney. Ronovi je dvaasedmdesát a dobrovolničí pro kostel, v jehož tělocvičně budeme spát. Bědem cesty nám se dozvíme, že dvakrát bojoval ve Vietnamu (poprvé mu nebylo ani dvacet let), což ho poznamenalo na celý život. Díky tomu ho v padesáti vyhodili z práce, patnáct let se staral o nemocnou manželku, obě děti mu zemřeli na vážnou nemoc a on teď pomáhá ostatním, třeba opravuje domy těch, kteří si nemohou dovolit zaplatit opraváře. To píši jen ve zkratce, protože vyprávění bylo trochu delší a slova nezachytí sílu dotyčného an příběhu, ze kterého mi spadla brada. Mohl by chlastat nebo se utápět v lístoti tak jako mnoho lidí co znám, z nichž spousta vlastně ani žádný problém nemá, jen si je uměle vytváří. Tady stojí frajer, jehož život by vydal na několik filmů a naprosto srovnaně hovoří o tom, jak věci jsou tak jak mají být. Dojatě muděkuji, protože přesně tohle jsem dnes potřebovala slyšet.

V místě nás přivítá John, další ohromná postava dnešního dne. John, jehož knír by mu mohl závidět i pan Vigo z Arabely je ženatý třiatřicet let a hádejte kdy se ženil. Ve stejný den jako my letos. Místo odpočinku a nákupu hodinu propovídáme a jen neradi odmítáme pozvání na přespání a večeři u Johna doma, protože toho máme plné kecky a ráno musíme vyrazit dál. Povídáme si alespoň tady o tomto místě a já začínám chápat, že ne všechny americké komunity jsou zavání fanatismem nebo nesmyslností. Již delší dobu si všímám, že komunity kolem kostelů v menších městech a lidé kolem nich jsou ty nejpřátelštější a nejopravdovější místa vůbec. Kostely nejsou katolické, ani nijak víru vynucující, ale sdružují lidi, pořádají společné akce a nemohly by být vzdálenějšími našim pompézním svatostánkům. Další oblast, ve které bychom se mohli inspirovat.

Součástí tělocvičny je i pinpongový stůl a my konečně můžeme vyřešit záhadu, kdo by vyhrál, protože už několikrát jsme na trailu mluvili o pinčesu a společném duelu. Nebudu vás napínat, vítězství si celkem jednoznačně odnesl ten, kdo je z nás dvou ten menší a potetovanější, což mě osobně dost potěšilo. Zbývá už jen čas na krátký nákup, tentokrát jen dokoupit pár věcí na dvou a půl denní etapu a než se dostaneme do spacáku je půlnoc.

Brzký start rovnou odpískáme a bohužel se můžeme těšit na to největší vedro, kterému se stejně nevyhneme. Shodujeme se, že díky lidem máme opět o hodně lepší náladu a jsme připraveni tuto horkou a nepříliš zábavnou část trailu dorazit. No…Připraveni moc nejsme, ale nic jiného nám stejně nezbývá, což vlastně činí všechno o dost jednodušší. Říkám si, že někdy to tak být musí a moc nedumat, ale jen dělat co je třeba je to nejlepší, co člověk může v danou chvíli udělat i v reálném životě a nejen na dovolené, na které je dobrovolně.

Napsat komentář