Blog

Den stodvacátý sedmý aneb krávy kam se podíváš a večerní překvapení

Ráno si připadám všechno jen ne odpočinutá. Je mi jasné, že se poslední dobou dost opakuji, ale mám pocit, že mi tělo dost jasně dává najevo “pěkně jsme se prošli, ale stačí. Co třeba si na chvíli sundat ten batoh, v klidu si zacvičit a pár dní nikam nejít?” Dost mu rozumím, ale bohužel mu nemůžu vyhovět, alespoň ho konejším, že je před námi poslední měsíc, a to už přece dáme. Nic mě ani Jirku extrémně nebolí, nepočítám-li chodidla a achillovky. Jirku dokonce přestalo před dvěma týdny bolet koleno, chodí bez ortézy i brufenu a tak jediným problémem zůstává zažívání. Posledních pár dní máme shodný pocit, jakoby se vrátili problémy spojené s giardií. Být doma, naordinuji si pár denní půst a klid a věřím, že by bylo po problému, což tady není možné. Zbývá tak jediné, říct si, že všechno je v hlavě a pokračovat dál, což docela funguje.

Máme před sebou dvacet mil na ostrém slunci, které samozřejmě, jak je naším milým zvykem jdeme přes poledne. Nohy jsou zpátky oteklé a z gumy, vody není moc, ale naštěstí je po třinácti mílích vodní keška. V horku nemám ani moc hlad, který nemám poslední dobou vůbec, ale není prostor na přemýšlení a je nutné něco sníst. Během pauzy přijde Kanga, se kterou jsme se několik dní neviděli a domlouváme se na společném stanování. Posledních sedm mil procházíme mezi stády krav. Jsou všude a jedno mají společné s místními srnkami – stojí a čumí. S potěšením stojí na trailu, ze kterého se nechtějí hnout. Vím, že nám nic neudělají, ale procházet mezi desítkami velkých, černých krav je zážitek. Díky svému létu v Severní Dakotě vím, že je to odrůda Angus a pokud tam není býk, což vypadá, že není, nemáme se čeho bát.

Kolem sedmé dojdeme k místu, kde chceme přespat. Už je tu jeden stan a slečna, která se s námi dá do řeči. “Ty jsi Mary” vypadne ze mě, “majitelka toho trucku, ve kterém jsem si v Kennedy Meadows koupila svoje trekové hole.” Přisvědčí a zbytek večera, společně i s Kangou propovídáme o zážitcích z našich cest. Sedíme venku až do půl desáté a konečně máme prostor koukat na nebe plné hvězd. Citelně se ochladí a já se klepu i v péřovce. Nejen počasí nám dává najevo, že zbytek cesty bude ještě legrace.

Zjistíme, že v Lassen National parku je povinný bear canister, který nemáme, a tak jsme nuceni trochu změnit plán na zítra. Můžeme jít osmnáct mil nebo šestatřicet. Na druhou variantu se ani jeden necítíme, a tak posuneme budík na šestou a s vědomím, že si máme zřejmě trochu odpočinout, jdeme spát.

Napsat komentář