Blog

Den stodvacátý první aneb vedro, přivolaná trail magic a večerní očista

Ráno vstáváme ještě za tmy odhodlaní do hodiny vyrazit. Skoro by se to povedlo, kdyby nevstaly i holky a my se v poloze vsedě u stolu nezapovídali, takže do prvního kopce šlapeme pár minut po sedmé. K snídani jsem měla broskev a vláčet jí dva dny v batohu určitě stálo za to. Jak jsme se dříve všem těžkým věcem vyhýbaly tak teď je dobrovolně nosíme. Až se vrátím domů, dlouho nechci vidět tyčinky, čokoládu a oříšky. Pevně věřím, že po několik příštích životů.

Než se nadějeme jsme na kopci. Poslední dobou mě chůze baví po ránu přesně tři hodiny. Pak začínám mít pocit, že jsem dostatečně proskočená a šla bych ráda dělat něco smysluplného. Myslím, že je to znamení, že je čas je jet domů. Tedy jen co doběhneme zbývajících osmsetpadesát mil, protože by nás to mrzelo. (Pozn. Zatímco píšu tyto řádky, Jirka si připravuje čtvrtou večeři a říká, že už se taky těší do práce. Více to nespecifikoval.)

Svačinu tentokrát zkrátíme jen na čtyřicet minut. Chceme dojít do večerního stanoviště co nejdřív, protože budeme kempovat u jezera, ve kterém se chceme vykoupat a vyprat. Jak je vše jednoduché – vykoupeme sebe i jedno ze dvou triček, které vlastníme. Některé věci jsou samozřejmě trochu v nadsázce a já se moc těším, až doma zapnu naší pračku a budu zase chvíli vonět. Ačkoliv Jirka se mi pořád směje, že voním i tady a že to nechápe, ale podezírám ho ze zaujatosti.

Krajina je dnes trochu jednotvárná, protože odpoledne procházíme dlouhou smyčkou – jdeme v jednom kopci lesa a na druhé straně vidíme ve stejné výšce ten druhý, přes který půjdeme. Celé kolečko měří deset mil, ale naštěstí je alespoň terén mírný. U vody nás dojde Kanga a já jí říkám, že se uvidíme dole na parkovišti kde jsou další dvě dnešní lákadla – kadibudka a signál. Dodávám, že tam bude také trail magic se studenou limonádou. Směje se a nevěří mi.

Když v pět dorazíme na parkoviště, kde si chceme dát večeři a ozve se “chcete limonádu” ani mě to nepřekvapí. Je zde skupinka hikerů, z nichž jednoho kluka tatínek vážil cestu sem ze San Franciska, aby synovi a jeho kamarádům přivezl pizzu, čokolády a limonádu. My jsme se nachomýtli v dobrý čas, protože všeho bylo moc a všichni byly najedení. Jirka si s nadšením dá pizzu a já limonádu. Čokolády dostaneme s sebou jako výslužku, což je další signál, že trail poskytne, co je třeba, protože moc jsme jich s sebou neměli. Vařit teď nemá cenu a tak mám dnes k večeři čokoládu. Za nedlouho dorazí i Kanga a z trail magic je také nadšená.

Zdržíme se, ale v cukrovém opojení poslední tři míle vpodstatě běžíme. Já to snad nakonec ještě přehodnotím a budu čokoládu nosit po kapsách. No spíš ne. Doslova prosvištíme kolem početné skupiny day-hikerů, kteří mají určitě také namířeno k jezeru. Potřebujeme tam být první a zabrat takové místo, kam se už nevejdou. Ne, že bychom byli tak asociální, ale jistě mají kytaru a trochu jinou představu pátečního večera, než že půjdou spát v devět večer, což my přesně dnes máme v plánu. Ostatně jako každý den, protože jsem po čtyřech měsících na trailu pochopila, že jinak se to ujít nedá.

Mise splněna, protože než skupina dorazí, my už jsme vykoupaní, máme vypráno a postavený stan. K nám se nevejdou a tak po poradě zamíří na opačný břeh jezera. Minutu po nich přijde i Kanga a děkuje nám, že jsme se tak rozběhli a zabrali místo nejblíž trailu. Dnešní den se povedl a já si, až na bolavou krční páteř a křeče v břiše připadám jako na dovolené.

Napsat komentář