Blog

Den stodvacátý devátý aneb malátná procházka, srdce a kosočtverce a Dragons ranch

Ani ráno nám není o moc lépe. Nedělám si iluze, že po vynechání mléka, které je skoro ve všem to bude hned lepší, ale upřímně doufám, že brzo. Nechci si vůbec představovat jít zbytek trailu v tomto stavu. Faktem je to, že než se vnitřek vyčistí, bude asi chvíli trvat a je úplně jedno, kde do té doby budeme. Nemuset chodit denně s batohem by bylo asi jednodušší, ale zase pohyb by mohl rozhýbat střeva a vlastně celé věci pomoci. Není to jen teď moc příjemné, ale to nezměníme. Suma sumárum docela pozitivní ráno.

Je opět hrozná zima a tak se pomalu loudáme ze spacáku v péřovce a dlouhých kalhotách. Vycházíme jak na severní pól, dneska mi první hodinu umrzají ruce, abych se za další dvě pařila v pětatřiceti stupních. Opět si uvědomuji, že u nás doma nemáme žádné teplotní skoky a počasí je velmi mírné a vyrovnané. Terén je dnes mírný ve srovnání se standartními dni, jen jsme zpět v prachu a písku a já opět smrkám krev. Už u stanu s námi ráno snídaly dvě srnky a po chvíli chůze potkáme ještě jednu s dvěma koloušky. Jsou tak krásní a hlavně se vůbec nebojí. Chvíli na sebe čumíme všichni a kdybychom nemuseli jít dál, stojím tak ještě teď.

Kolem jedenácté vaříme kaši u jezera, kde se vykoupeme. Voda je čistá a teplá, svítí slunce a všude je dostatek stínu a kdyby mi někdo navrhl, že postaví stan nebo jen rozloží podložku v tu ránu si lehnu a už mě nikdo nezvedne. Bohužel nikdo takový nepřijde a Jirka ví, že kdyby něco podobného jen zmínil, ležíme oba. Místo toho se pobalíme a jdeme dál. Připadám si, jakoby se mi všechno jen zdálo. Motá se mi hlava i nohy, ale vím, že jakmile se střeva umoudří, bude zase dobře.

Hlava je vypnutá, jen vnímám les kolem sebe a kameny na cestě. Mnoho z nich má tvar srdce nebo kosočtverce, což je vlastně skoro totéž z určitého úhlu pohledu. Připadá mi to vtipné a znovu mi trail i přes momentální indispozici připadá krásný. Skoro je mi líto, že se každým dnem blíží konec, ale vím, že je to nutné. Člověk má tak nějak více prostoru si tu uvědomit, jak se pocity mění, jak hlava pracuje a jak si opravdu všechno děláme sami. Tohle je docela dlouhá procházka, ale jen tak jít třeba jen na pár dní pryč od civilizace, sám se sebou, nemluvit a projít se do nemyšlení, je někdy to nejlepší, co můžeme udělat.

Před čtvrtou odpolední přijdeme do Drakesbad ranch, oblíbeného místa výletníků, tedy lidí co voní a jedou kempovat na víkend. Máme tu balík a trochu přemýšlíme, zda nepřespat v kempu, kde jsou bearboxy (plechové skříné na jídlo, protože jinak je tu stále povinný bear canister, který nemáme). U stolu před recepcí už sedí pár hikerů, ke kterým se s naším balíkem připojíme. Po deseti minutách vyhodnotíme situaci tak, že s dnešní společností příliš neladíme a chytré rady nechceme poslouchat a tak rychle přebalíme jídlo a bereme nohy na ramena. Raději se vykoupu v potoce, než dál setrvávat v tomhle.

Rozhodneme se dnešek nenatahovat do tmy a stan stavíme na prvním možném místě za hranicí národního parku. V ledové vodě potoka se umyji a Jirka si mě dobírá, že mě přihlásí k pražským otužilcům a bude mi říkat “bába z ledu.” Je pravda, že ve vodě, do kterém bych dřív možná strčila jeden prst, se dnes bězně koupu celá. Nedá se říct, že by mi to přinášelo nějaké extra potěšení, ale za relativní pocit čistoty jsem schopná udělat hodně. Raději budu zmrzlá než špinavá. Zvládneme si i přes komáry zacvičit a půlhodinka na podložce mi dneska udělá úplně nejlíp. Jak na tělo, tak na hlavu. V půl deváte dopisuji tyto řádky a vím, že jsem přesně tam, kde teď mám být.

Napsat komentář