Blog

Den stodvacátý čtvrtý aneb jak to asi vypadá v pekle

Vstáváme v půl šesté bez snídaně, protože nemáme vodu. Nic však nenasvědčuje tomu, že by měl dnešek být nějak nepříjemný. Vyrážíme ještě za šera a s vidinou kávy a snídaně za čtyři míle kopec docela vyběhneme. U vody se nedá nikde posadit a tak neseme do dalšího kopce litr navíc a téměř na vrcholu najdeme místo na stan, kam se uvelebíme. Je tu ještě jedno, na kterém je slečna, která ještě v devět leží ve stanu. Je mi moc sympatická a trochu jí závidím. Jirkovi praskla přezka na bederním pásu, což je trochu problém. Mně se také jedna rozbila v zavírání batohu už v poušti, což jsem se rozhodla ignorovat. Teď to ale řešit musíme a tak objednám rovnou dvě. Než se najíme a zařídíme zaslání náhradních přezek na batoh je skoro deset.

Po několika mílích nasazujeme opět síťky přes hlavu. Zdejší komáři nebzučí a jsou téměř neviditelní, což je ve finále daleko horší než v Oregonu, protože je člověk vpodstatě nemůže zabít. Necítí kousnutí, jen to potom bolí. Nesvědí, ale bolí. Navíc jsou dobrovázeny muškami, které sice nekoušou, ale lítají při chůzi člověku do očí a nosu a jsou neuvěřitelně otravné a neodehnatelné. Kapitulovaně se dusím v síti a teplota rapidně stoupá. S tím jak sestoupáváme se i otepluje a po poledni odhaduji čtyřicet ve stínu. Navíc se ani lístek nehne a je hrozné dusno.

Svačinu strategicky uděláme bez vody hned jak přestanou hmyzí komanda. Jen těžko se nám zvedá a proto když k vodě za chvíli dojdeme a zjistíme, že ani tady komáři nejsou jdeme se koupat. Tak krásnou řeku jsme tu nečekali a ledová voda s námi i naší náladou udělá divy. Poslední kopec díky osvěžení i tomu, že jsme si namočili oblečení zvládáme bez úpalu. Takové vedro bylo snad jen na konci pouště před Kennedy Meadows.

Jakmile se jen lehce ochladí vrací se mušky a komáři, kteří nás neopustí až do pozdního večera. Díky nim jsem opět bez večeře, protože zastavit nejde a každé vyčurání je odměněno několika kousanci. Takhle nějak si představuji peklo. Vedro, komáry a možná ještě společnost několika “českých vysokých státních představitelů.” Nejde dělat nic jiného než nepřemýšlet nad současnou situací, která nejde změnit a jít dál. Pozitivní je, že už ani nejsme otrávení, ale spíš smířeně doufáme, že brzy bude lépe.

Stan stavíme ve čtvrt na devět s nemilým zjištěním, že je úplná tma. Oproti Washingtonu se stmívá o hodinu dříve, což znamená, že budeme muset být o hodinu rychlejší. Závod s časem je očividně stejný doma i v lese a často je ho žalostně málo. Dnešní den byl takovou vzpomínkou na Oregon – skoro celý v lese bez výhledu, jen s větším převýšením. I tak jsme ho zvládli a když se v půl deváté večer máčím do malé tůně v potoce, u kterého kempujeme, říkám si, že možná takové dny naučí člověka nejvíc.

Napsat komentář