Blog

Den stodvacátý aneb zmrzlé ráno, Trinity wilderness a ani jeden medvěd

Vzhledem k nočnímu dešti a s ním spojené zimě se nám vstává poněkud ztuha. Jakoby i Severní Kalifornie nám chtěla ukázat, že také umí teplotní skoky o třicet stupňů a nedostaneme nic zadarmo. Vyrážíme zmrzlí, v kulichu a nabití z města je již tradičně to tam. Čeká nás dnes dvacetšest mil, čemuž momentální forma příliš neodpovídá. Za půl míle na kopci chytáme signál a než vyřídíme nezbytné je půl hodina v trapu. To na deset mil v deset hodin moc nevypadá.

Dnes jdeme před Trinity wildreness, která nás úplně nadchne. Severní Kalifornie je nádherná a tato část se řadí k mým zatím nejoblíbenějším vůbec. Hory, skalnaté kopce a okolní kameny jsou tak malebné, že se mi nechce jít dál. Jen sedět a tiše obdivovat tu nádheru. Shodujeme se, že jediné, co nás na naší cestě štve je, že nemůžeme někde zůstat tak dlouho, jak bychom chtěli. Míle se sami neujdou a my už nemáme tolik času. Určitě se sem někdy vrátíme, ale už asi ne na thru-hike, při které přece jen člověk nemá tolik prostoru na to, aby si mohl přírodu dosyta užít. Nebo alespoň já nejsem schopná vnímat vše co bych chtěla, když jdu denně čtyřicet kilometrů.

Tato oblast je také známá pro svůj výskyt medvědů, ale my kupodivu nepotkáváme ani jednoho, jen sem tam pár otisků tlapek či bobky na trailu. Moc nám to nevadí, myslím, že medvědích překvapení jsme si užili už dosyta. Místo toho každou chvíli potkáváme krávy, který svými velkými zvonci na krku dělají takový rámus, že jsou slyšet na deset mil. Netuším jak se sem dostaly, ale vypadají nadmíru spokojeně. Také mě mají rády místní myši nebo spíše chipmunkové. Proti mě se na trailu jedna vyřítila takovou rychlostí, že to nestihl ubrzdit, v plné síle narazila do mé nohy a odletěla stranou. Nevím kdo z toho měl větší šok, ale myslím, že já.

Obědváme brzo na parkovišti nad silnicí, a to jakmile začne svítit slunce Poučeni z Washigtonu o tom, jak rychle se počasí může změnit, okamžitě vyndaváme mokrý stan a spacáky a sušíme je. Než se stihneme zabalit, přijede borec ve středním věku na Harleyi. Zkušeně zaparkuje, prohodí pár slov, sedne si opodál a ubalí si brko. Trochu mu závidím. Toho Harleye samozřejmě. Chvíli si pohrávám s myšlenkou nechat na zemi trekové hole, sednout na motorku a ujet. Pro dobro a zdraví toho pána samozřejmě, ale než stačím svůj bezvadný nápad uskutečnit, už zase šlapeme.

Odpoledne se trochu vleče nebo spíš míle nám moc nenaskakují. Co chvíli stavím a kochám se a Jirka je malinko nervózní. Potřebujeme dojít do kempu k silnici, kde jsou největší hikerské vymoženosti – kadibudka a piknikový stolek, takže se ráno můžeme nasnídat jako lidi u stolu vsedě. Po páté stavíme u potoka na další občerstvení, v jehož tůni se stihneme i vykoupat. Jak málo stačí k pocitu čistoty.

Posledních pár mil je pro mne za trest, protože mě hrozně bolí břicho. Trchu se obávám navrácení se problémů, které nás sužovaly poslední měsíc, ale také vím, že se každou chvíli blíží mé nejméně oblíbené tři dny v měsíci a tak křeče mohou být i z tohoto důvodu. Tak či tak je mi blbě a musím jít s rozepnutým bederním pásem, což se vůbec nelíbí mým zádům. Přemýšlím, co dělám, když je mi takhle doma. Splním pracovní povinnosti a jdu si lehnout. Tady se pracovní povinnosti rovnají čtyřiceti kilometrům s dvanáctikilovým batohem a tak se vlastně nemůžu ničemu divit.

Do kempu doběhneme přesně v moment, kdy se začíná stmívat. Bohužel k našemu časovému plánu slunce teď vychází o půl hodiny později a také o půl hodiny dříve zapadá. V kempu je již Kanga, které se ulevilo, že tu nebude sama. V devět ulehneme do spacáku a já v devět nula pět nevím o světě.

Napsat komentář