Blog

Den stodevátý aneb světlo na konci tunelu, hůlka v noze a zmutované borůvky (Olé)

V půl páté ráno mě vzbudí jednak plný močový měchýř a také déšť. Druhý jmenovaný je podstatně větší problém. Pokusím se najít všechny své končetiny, které mi dávají jasně najevo, že pokud někde existuje energie, v nich to rozhodně není a jdu ven. Rychle vykonám, co je třeba a jdu zpět do stanu s tím, že příště až se probudím bude určité lépe. Musí. A skutečně o dvě hodiny později je po dešti.

Ač se nám ani jednomu nechce vstáváme a balíme. Opakuje se washingtonské pravidlo – dva dny deště, morálka v háji. Jinak než pěšky se do Ashlandu nedostaneme a tak nasazujeme batohy a zcela bez nadšení jdeme. Neprší, dokonce probleskuje slunce, takže by mohlo být daleko hůř. Jižní Oregon je také daleko placatější a tak ani terén nebude ten z nejnáročnějších. Navíc je pořád ve hře možnost, že dva dny deště odplavili komáry tam kam zaslouží, což je určitá motivace.

Přecházíme opět pasáže s velkými kameny. Povídáme si a Jirka mi zrovna sděluje jednu novinu, na kterou přišel (jejíž obsah si na jeho přání nechám pro sebe). Zastavím, Jirka pokračuje ve vyprávění a pro dodání sil svým slovům nadzvedne hole, které drží v ruce, klepne s nimi do země a jednu z nich mi píchne přímo do nártu. Myslí si, že se opírá o zem a nechápe můj zkroušený výraz. Trochu mě přešel smích, který tam v návaznosti na sdělovaný příběh byl, ale za chvíli to rozchodím.

Pokračujeme dál a další nebezpečí se objeví záhy. Borůvky. Všude. Jsou obrovské a strašně dobré, což je naprosto v rozporu s dnešními plánovanými mílemi. Všechno je v rozporu, protože se nám ani jednomu nechce dávat nohu před nohu. Trháme největší borůvky co jsem kdy viděla. Některé mají velmi nepravidelné tvary a Jirka nahlas přemýšlí, že jsou třeba zmutované. Paráda, to se k sobě náramně hodíme. Přesně tak si totiž po posledních dvou dnech připadám. Jako zmutovaná borůvka. Ještě chvíli se věnuji jejich sbírání a na pár vzacných minut se mi podaří zapomenout na to kde jsem, že mám na zádech těžký batoh a před sebou ještě dvacet mil. Nic netrvá věčně a tak za chvíli už zase šlapeme.

Celý den byl dnes vzácně “nudný”, což jsem po těch předchozích obzvlášť ocenila. Hlavně proto, že se ani jednomu z nás nešlo dobře. Posledních pár týdnů mě bolí břicho, vždycky odpoledne a k tomu přibyly už dobře známé nohy z gumy. Když přijdeme k silnici, z které by se také dalo dojet do Ashlandu trochu dříve, jsme ve velkém pokušení. Oba se zasníme, jaké by bylo krásné po předchozích pár dnech spát už dnes v posteli, ráno si vypít kávu jako člověk z hrnku a u stolu, ale brzy se zase probereme, řekneme si, že nejsme čaje a že to dojdeme. Je to boj.

Po gumových nohách dojdeme v půl deváté, kam jsme zamýšleli. Po cestě jsme byli odměněni dokonce několika výhledy do okolí, které nás zase trochu povzbudily. V půl desáté dopisuji tyto řádky, Jirka klasicky večeří a dojídá se sušenkami, dávám budík na pátou a pokud sebou zítra hodíme sen o posteli se stane skutečností.

Napsat komentář