Blog

Den stodesátý aneb vosa zabiják, Ashland a setkání po dlouhé době

Ráno vstáváme ještě za tmy. Potřebujeme dojít co nejdříve k silnici a jet do Ashlandu. Už několik dní je mi špatně, bolí mě břicho nejen po jídle a celkově se necítím ve své kůži. Přičítám to tomu, že dvacet mi už bylo a třicet taky, ale přesto se mi to nezdá. Ano jdeme každý den dost mil, ale jinak nemusíme nic řešit a já mám často pocit, že usnu za chůze. Jirka je na tom podobně a v pocitech vyčerpání se trochu střídáme. Je mi divné, že posledních pár dní skoro nemám hlad a ani Jirka netrpí obvyklými nájezdy na pytel s jídlem. Dáváme si jen tyčinku a další jídlo odkládáme na neurčito.

Je docela teplo a s vidinou brzkého odpočinku se nám jde docela dobře. V tom Jirka zařve a kácí se k zemi. Ve mě zatrne, protože podle zvuku se zdá, že si minimálně zlomil koleno. Vosa. Ne tak ledajaká, ale pravá americká. Jako už všechno v americe, i vosy jsou tu přehnané a já mu naprosto věřím, že to bolí jako čert. Píchla ze ze zadu na kotník a bůhví, co se s ní stalo. “Nejsi náhodou alergický” ptám se opatrně, protože tuším, že žádné léky tohoto typu s sebou nemáme. “Trochu” odpoví Jirka a já jsem jen ráda, že odpoledne budeme v Ashlandu, pro případ krize. Posledních necelých deset mil. Vzdálenosti se s definitivní platností změnili a patnáct kilometrů znamená momentálně “za rohem.”

Odvádím od nohy pozornost a za čilé konverzace o “důležitých tématech” oněch deset mil uteče jako voda. Po chvíli nám staví pick-up, ve kterém je dědeček s vnoučkem a se psem. S dědečkem se skvěle popovídáme, vnouček je neskutečně milý a trvá na tom, že já budu s ním a psem sedět vzadu, což mi naprosto vyhovuje. Během následující půlhodiny skoro umazlím psa a dokonce dostaneme vyhlídkovou jízdu po Ashlandu.

Máme se dnes sejít s Honzou se kterým jsme se od Kennedy Meadows neviděli a na kterého se už tři dny těšíme. Místo odvezení sebe a věcí na hotel Honzovi voláme, vystoupíme v centru a jdeme si sdělovat zážitky za uplynulé dva měsíce. Co se tak může stát za dva měsíce v lese? Spousta věcí, více či méně příjemných. Jen tak mezi řečí říkám Honzovi o svých problémech a směji se, že už jsem asi stará a nic nevydržím. Honza odpoví, že vlastně totožné problémy měl, než šel doktorovi s podezřením na Giardii, tedy po komárech a medvědech další potencionální hrozbu na trailu. Bakterie, která se obvykle do trávicího traktu dostane z kontaminované vody dokáže zamávat nejen s trávením. Že bych nebyla stará, ale jen trochu nemocná?

Zodpovědnější Honza byl u doktora, dostal jednorázovou silnou dávku antibiotik a rychle se mu ulevilo. Zahraji si na svou oblíbenou hru “na paní doktorku” a zjišťuji více informací, protože poprvé po dvou měsících máme signál, který funguje. Splňujeme všechny popisované příznaky. Nemít před sebou dalších tisíc mil, s největší pravděpodobností to neřeším, naordinuji si půst a nějakou čistící kůru, ale to v momentálních podmínkách není dost dobře možné. Představa, že zbylých šest týdnů jdu stylem, kdy každých pár set metrů stavím a přerovnávám bederní pás, aby bolest břicha byla únosná, mne příliš neláká a zařizování doktora, který by mi napsal recept na antibiotika a řešení nemalých poplatků s pojišťovnou ještě méně. Co s tím? Ráno moudřejší večera a zítra bude jasněji.

Honza místo kávy touží po jídle a já si poprvé od svého příjezdu dám zeleninové suši. Po pár kouscích mi je opět těžko a mě začíná být jasné, že se asi hovorům s pojišťovnami nevyhnu. Jirka se podívá na svůj kotník, místo kterého je tam cosi, připomínající kotníky tři. Vyžádá si led, který vůbec nepomáhá a kotník otéká stále víc a víc. Pár hodin uteče jako voda a my se musíme rozloučit. Honza jde do hostelu a zítra vyráží na trail a my do našeho ubytování. Vzhledem k fyzickému stavu v týmu jedeme autobusem a za necelých deset minut vystupujeme před motelem.

Klasický americký motel a když veměníme náš pokoj vonící po popelníku za jiný, je to docela příjemné ubytování. Já už jen ležím a to nemám batoh na zádech a snažím se najít potencionálního doktora na zítra. Je tu jen jeden, ale otevřeno bude až od devíti hodin. Spát jdu po půlnoci se smíšenými pocity. Do Ashlandu jsem se těšila a naší návštěvu jsem si představovala trochu jinak. Kratší, bez doktorů a únavného řešení, ale nás výlet mne opakovaně naučil, že člověk míní, ale trail mění.

Napsat komentář