Blog

Den stočtyřicet devět aneb „I’ll just do the horns“ (pozn. pro rodiče „já udělám jenom rohy“)

Po noci vyplněné hororovými zvuky z nedalekého stanu si dopřáváme nevídaný luxus, a to, že vstáváme až ve čtvrt na osm. Balíme, Kanga jde napřed na snídani do místního grilu a my si ji ze strachu z opakovaní zážitku po Kennedy Meadows raději děláme z vlastních zásob. V půl desáté se scházíme před obchodem, kde nahlas přemítáme nad našimi možnostmi ohledně balíků. Nenapadá nás nic lepšího, než je tu nechat a z Mammoth, kde budeme zítra odpoledne je přeposlat do Bishopu, kde budeme příští týden. Kanga tak bude moci použít jídlo na poslední etapu a my si s láhví alespoň párkrát zafiltrujeme.

V tom se ozve pán sedící u vedlejšího stolu. „Máte tu balíky a nikdo vám je nechce vydat?“

„Tak nějak“ odpovídáme.

„Je neděle, ale počkejte něco zkusím“ pronese slibně a vydá se do obchodu.

Už jsme byli smíření s naším plánem, ale s vědomím, že zázraky se dějí čekáme dalších dvacet minut. Mezitím už přijely tři autobusy, které vpzí turisty do Yosemite Valley k legendárním skálám jako je El Capitan nebo Half Dome, kam my bohužel tentokrát nejedeme. Díky časové napjatosti jsme se rozhodli tento výlet vynechat, protože bychom stejně museli spěchat a je neděle a nikomu se nechce mačkat v davu s naším batohem na zádech. Alespoň máme další důvod se sem vrátit a v klidu si tu nádheru užít.

Pán se vrací, aby nám sdělil, že v půl jedné někdo přijde, kdo nám balíky může vydat. Ne, že bychom to nevěděli. Vyptává se na naše plány a nechápe, proč nechceme dvě a půl hodiny počkat. Snažíme se mu vysvětlit, že zítra ráno musíme být dvacet mil odsud, kde máme sraz s Kangy šéfovou, která s námi kousek půjde a pak nás sveze do Mammoth lakes, kde musíme nakoupit. V sezóně do Mammoth jezdí autobus, ale bohužel je už po ní, a tak jsme rádi, že máme odvoz. Pán nehne ani brvou a mě a Kanze (Jirka si tou dobou užívá opodál skutečnost, že k vykonání potřeby výjmečně nemusí kopat díru) nabízí, že v sedm končí a do Mammoth nás doveze a ještě nás vezme na sushi a tak budeme o dva dni napřed. On totiž miluje hikery. Velmi slušně odmítáme s tím, že nabídka je sice lákavá, ale my musíme jít pěšky. Dost by mě zajímalo, jak by se pán tváříl, kdybychom na něj v avizovaných sedm večer čekali všichni i s Jirkou. Asi si to i umím představit a jsou situace, kdy půjdu raději v lese i v zimě a tohle je jedna z nich.

Dnes nám počasí přeje a my tak jdeme jen v triku a kraťasech a je nám horko. Teplotní skoky jsou čím dál rychlejší půl dne třicet na slunci a druhou půli na nule. Prvních deset mil je údolím téměř po rovině a potkáváme dost výletníků a denních hikerů. Rozdíl je patrný na první pohled a to přesto, že nám nikdo nevěří, že jdeme posledních stoosmdesát mil. Na to jsme moc čistní a málo orvaní. Zdání však klame a já si po dvou hodinách chůze přijdu orvaná jak borůvka.

V jednu chvíli stavíme na fotku, kde se snažím si alespoň „jógově“ podržet nohu. Skoro mi upadne a po pár snímcích nabízíme Kanze, že ji také vyfotíme. Souhlasí a říká, že udělá jenom rohy.

„Cooo“? Vypadne z nás shodně.

„No jakože si dám jen hůlky na hlavu“ odvětí s naprostou samozřejmostí.

Skoro se válíme smíchy a odteď už taky budu dělat jen rohy. Proč se pořád někam lámat.

Shodujeme se, že první dvě tři hodiny jsou zábava, ale pak nastupuje nevyhnutelná rutina, kdy prostě člověk musí „bušit“ nezbytné míle a je skoro jedno, zda je jich dvacet nebo víc. Druhá polovina dnešní dávky začíná prudkým stoupáním do Donohue passu ležícím ve výšce přes tři tisíce metrů nad mořem. Trail je opět v podobě kamenů či schodů a tak se nemáme šanci nudit. Tohle s chozením nemá nic společného. Ač nám případá, že se táhneme jak nudle, tak oproti „normálním“ lidem, které potkáme, pořád skoro běžíme.

Obědváme míli pře vrcholem s výhledem na všechny strany. Než stihneme vybalit věci, začíná se to kolem nás nebezpečně mračit a tak vaření odkládáme na večer. Jirka má tortilly a já mrkev od včera – oběd z kterého by pravým hikerům vstávaly vlasy hrůzou. Mně ale udělá zelenina dobře a zbytek cesty nahoru probíhá docela v klidu. Dnes je první z mých třech nejméně oblíbených dní v měsíci a vzpomínám si, jak mi doma bývá zle. Tady mi taky není hej, ale vláčím se s dvanácti kily na zádech přes třicet kilometrů ve skalách.

Nahoře se před námi otevře takový pohled, který nám znovu vlije energii do žil. Jediný znepokojující je fakt, že do těch skal za pár dní půjdeme. Přes to, že je zima, je cesta dolů úchvatná. Nemáme čas, ale každou chvíli stavíme a fotíme. Na chvíli máme signám a tak jen zkontrolujeme, zda se nestal nějaký průšvih a jdeme dál. Signál za zbytek cesty bude už jen asi dvakrát a tak možná zbývající blgy budu muset nahrát dohromady zpětně.

Kempujeme nakonec o dvě míle dříve, díky padající tmě a únavě materiálu. Než stihneme postavit stan na skále a večerní kolečko včetně psaní těchto řádků, je půl desáté. Zítra devatenáct mil do Reds Meadows, potom výlet do města a zpět do Reds což už teď zní jako dlouhý den.

Napsat komentář