Blog

  • Home
  • Yoga
  • Den stočtyřicátý třetí aneb vichřice, sněhová bouře a vánoční překvapení
InYoga

Den stočtyřicátý třetí aneb vichřice, sněhová bouře a vánoční překvapení

Budík dnes zamrzl a tak vstáváme až ve čtvrt na sedm. Předpověď hlásí sněhové bouře, ale modrá obloha tomu moc nenapovídá. V každém případě by bylo nejlepší ujít co nejvíc v co nejkratším časovém úseku. Tento plán nám ztěžují nejen velké kopce a zima, ale především velký vítr, který postupem času získává na intenzitě.

Před polednem jsou na programu silné poryvy, které si se mnou na otevřené pláni dělají co chtějí a několikrát mne odfouknou pár metrů zpět. Jsem úplně vyřízená, nemůžu moc dýchat a jakobych měla svalovou slabost. Jirka na tom není o moc lépe. Kopce jsou asi málo a tak si to musíme vyšperkovat chůzí s odporem.

Před polednem si dáváme v jediném závětří pauzu a svačinu s tím, že oběd necháme na později, abychom toho co nejvíc ušli. Za námi a všude kolem se obloha nebezpečně černá. Snažíme se zrychlit, což se nám daří jen teoreticky. Ochlazuje se a černé mraky jsou všude kolem nás. K silnici a potencionálnímu místu na stan jsou to necelé dvě míle a tak nějak tušíme, že budeme mít velké štěstí, pokud to stihneme před bouřkou.

Kolem nás začínají poletovat první sněhové vločky smíchané s kroupami. Z kopce již v podstatě běžíme. U silnice přemůzeme chuť pokusit se stopovat do osmnáct mil vzdáleného Markleevile a jdeme stavět stan, který stojí přesně ve chvíli, kdy začíná chumelit. Jsou dvě hodiny odpoledne a do hodiny je všude bílo. Kanga je někde před námi a doufáme, že ji to nezastihlo na nejvyšším místě. Máme jediné štěstí, že tady téměř nefouká, ale jen hustě sněží.

V pět konečně přestane a nad námi je dokonce modrá obloha. Rozhodujeme se co dál. Pokud bychom nechtěli spát o téměř kilometr výš, museli bychom ujít ještě minimálně osm mil, což nemáme šanci stihnout, nechceme-li jít v mrazu a po tmě. Navíc bychom měli mokrý stan a boty, protože je všude skoro deset čísel sněhu. Ač se ani jednomu moc nechce, rozhodujeme se zde zůstat do rána a vyrazit brzo. K večeru dost přituhne a teplota klesá pod bod mrazu.

Před setměním se před námi objeví borec v kraťasech a že si jde postavit stan. Je tu všude místo asi pro sto stanů a kromě nás tu nikdo není , ale on si ho postaví metr od nás, takže mám pocit, jakoby se nám nastěhoval přímo do spacáku. Některé lidi prostě nepochopím a upřímně doufám, že v noci nebude vydávat zvuky, jako náš francouzský spolunocležník v Tahoe.

Zítra bychom potřebovali ujít minimálně šestadvacet mil, v ideálním případě třicet, abychom ve středu ráno co nejdříve byli v Kennedy Meadows. Snad k nám bue počasí mírumilovnější a jen nám chtělo ukázat, jak taková sněhová bouře vypadá. Má být zima a tak celodenní rychlá chůze bude stejně jediný způsob, jak se zahřejeme.

Napsat komentář