Blog

Den stočtyřicátý třetí aneb vichřice, sněhová bouře a vánoční překvapení

Budík dnes zamrzl a tak vstáváme až ve čtvrt na sedm. Předpověď hlásí sněhové bouře, ale modrá obloha tomu moc nenapovídá. V každém případě by bylo nejlepší ujít co nejvíc mil v co nejkratším časovém úseku, tedy jako každý den. Tento plán nám ztěžují nejen velké kopce a zima, ale především velký vítr, který postupem času získává na intenzitě.

Před polednem nás téměř zastaví silné větrné poryvy, které si se mnou na otevřené pláni dělají, co chtějí a několikrát mě odfouknou pár metrů zpět. Jsem úplně vyřízená, nemůžu skoro dýchat a mám svalovou slabost. Jirka na tom není o moc lépe. Kopce jsou očividně nedostatečnou překážkou a tak si je musíme opěpřit chůzí s odporem vichřice.

Před polednem si dáváme v jediném závětří pauzu na svačinu s tím, že oběd necháme na později, abychom toho co nejvíc ušli. Všude kolem nás se obloha nebezpečně černá. Snažíme se zrychlit, což se nám daří jen teoreticky. Ochlazuje se a černé mraky nás obklopují ze všech stran. K silnici a potencionálnímu místu na stan jsou to necelé dvě míle a tak nějak tušíme, že budeme mít velké štěstí, pokud to stihneme před bouřkou.

Kolem nás začínají poletovat první sněhové vločky smíchané s kroupami. Z kopce již v podstatě běžíme. U silnice přemůzeme chuť pokusit se stopovat do osmnáct mil vzdáleného Markleevile a jdeme stavět stan, který stojí přesně ve chvíli, kdy začíná hustě chumelit. Jsou dvě hodiny odpoledne a do hodiny je všude bílo. Kanga je kdesi před námi a doufáme, že ji to nezastihlo na vrcholu protějšího kopce. Máme jediné štěstí, že tady téměř nefouká, ale jen hustě sněží.

V pět sen konečně přestane sypat sníh a nad námi je opět místy modrá obloha. Rozhodujeme se co dál. Pokud bychom nechtěli spát o téměř kilometr výš než se momentálně nacházíme, museli bychom ujít ještě minimálně osm mil, což nemáme šanci stihnout, nechceme-li jít v mrazu a po tmě. Navíc bychom měli mokrý stan a boty, protože napadlo minimálně deset čísel sněhu. Ač se ani jednomu moc nechce, rozhodujeme se zde zůstat do rána. K večeru dost přituhne a teplota klesá hluboko pod bod mrazu.

Před setměním se tu námi objeví borec v kraťasech a jde postavit stan. Je tu všude kolem místo pro zhruba třicet stanů a kromě nás tu nikdo není , ale on si ho postaví na metr od nás. Mám intenzivní pocit, jakoby se nám nastěhoval přímo do spacáku. Některé lidi prostě nepochopím a upřímně doufám, že v noci nebude vydávat zvuky, jako náš francouzský spolunocležník v South Lake Tahoe, jinak mu hodím kouli na stan.

Zítra bychom potřebovali ujít minimálně šestadvacet mil, v ideálním případě třicet, abychom ve středu ráno co nejdříve byli v Kennedy Meadows. Snad k nám bude počasí mírumilovnější a jen nám chtělo ukázat, jak taková sněhová bouře vypadá. Má být zima a tak celodenní rychlá chůze bude stejně jediným způsobem, jak se zahřát.

Napsat komentář