Blog

Den stočtyřicátý šestý aneb záblesk naděje a další bouřka

Ráno jsme sice zmrzlí, ale živí a relativně v pohodě. Shodujeme se, že včerejší odpoledne sice bylo dobrodružné a jsme rádi, že jsme v Kennedy Medows nezůstali, ale že stačilo. Před půl osmou vyrážíme všichni tři společně vstříc naplánovaným čtyřiadvaceti mílím. Já standartně v péřovce, kterou svlékám až po půl hodině ostré chůze. Dnešní den je už od jeho začátku zajímavý tím, že míle si žijí svým vlastním životem a vůbec nenaskakují.

Dopoledne stavíme u potoka na svačinu. Svítí slunce, konečně je alespoň trochu teplo a nikomu se nechce jít dál. Skupinově se podpoříme a ač nechtíc, po chvíli vyrážíme. Okolní krajina je nádherná, hory dechberoucí, ale po včerejším adrenalinu jsme všichni trochu bez šťávy. Snažíme se  cestu si užívat co to jde, zvlášť když před sebou máme poslední dva týdny, ale je to těžké. Opět se shodujeme, že nejít thru-hike, v podobném počasí jako včera bychom ani psa nevyhnali a už vůbec ne sebe na cestu přes hřeben. I to je součástí trailu a tak to bereme, ale že bychom nadšeně poletovali od skály ke skále a kochali se okolím, to se říct nedá. Už delší dobu máme všichni shodnou nejoblíbenější aktivitu – lehnout si a ležet. Den následující po nějaké jobovce je vždy nejtěžší a jsem si jistá, že opět budu s radostí sbírat šišky a polínka.

V půl druhé usoudíme, že je čas oběda a u dalšího potoka připravujeme jídlo. Dnes jsou na menu těstoviny s pestem. Zvládáme to i s jedním vařičem, protože ten můj jsem půjčila Kanze. Je krásně. Na slunci si dokonce sundám péřovku a nic nenasvědčuje tomu, že by naše plány měly být zmařeny.

Po hodině jsme už opět v pohybu. Bohužel nejen naše nohy, ale také střeva. Zapnutí bederáku po jakémkoliv jídle začíná být neúnosné a oběma je špatně vlastně každý den odpoledne. Cesta je tak přerušována častými přestávkami na návštěvu lesa s lopatkou. Po čase to vždycky nějak rozchodíme, ale já tak nějak tuším, že jedinou cestou je nechodit s plným batohem po jídle, což momentálně není možné. Šlapeme, co to jde a před pátou jsme u řeky, kterou přecházíme po kamenech suchýma nohama. Tedy já ne tak docela, protože se mi nepozorností podaří namočit si celou botu.

Než nabereme a vyfiltrujeme vodu, začíná pršet. Prší stále víc a víc a jelikož nechceme opakovat včerejšek, dojdeme necelou míli k jezeru, kde stačíme postavit stan přesně ve chvíli, kdy začne bouřka jako hrom. Hřmí všude kolem nás a leje jako z konve. Z čtyřiadvaceti mil je devatenáct, ale jsme rádi, že jsme v suchu. Hlavně Jirka, který má dnes fyzicky krizový den.

Po šesté večerní sice přestává pršet, ale nikomu se nechce balit mokrý stan a běžet přes hřeben, kde jsou stále mraky a prší. Ráno posuneme budík směrem doprava a před sebou máme minimálně dvaadvacet mil s převýšením dva kilometry. Sierra nám sice nedává nic zadarmo, ale právě proto je tak krásná.

Napsat komentář