Blog

Den stočtyřicátý sedmý aneb příběh o tom, jak se chodí kopce bez nohou

Všichni vypadáme ráno obdobně, zmrzle a nevyspale. Díky vysoké kondenzaci máme mokré spacáky a a mně se ozývají v minulosti omrzlé prsty na rukou. První půl hodinu cesty skuhrám, protože nemůžu držet hole a mám pocit, jako by mi přes prsty někdo bušil kladivem. Pomáhá mi Jirka, který si se mnou vymění rukavice a vezme si ty moje malé, které se zřejmě srazily při praní a prokazují opravdu medvědí službu.

Dnes je před námi dvaadvacet mil s převýšením dva kilometry. Naštěstí si to stále neumím představit, protože bych možná brečela už od rána. Takto mě touha plakat přepadne až v podvečer. Celé dopoledne se škrábeme do strmých kopců a místo trailu jsou zde pouze kameny. Mám pocit, že mě batoh každou chvíli převáží nazpět a také, že se vrátil hajzl, který nám v noci mění nohy. Tentokrát mi však žádné nenechal a já se pohybuji vpřed jen silou vůle. Navíc jsou za dveřmi mé nejméně oblíbené tři dny v měsíci a čekám, že každý krok upadnu a umřu. Tohle není ideální rozpoložení na dnešní den.

Čím jsem unavenější, tím mám horší náladu. Štve mě naprosto všechno. To, že se táhnu jako lemra a nejsem schopná s tím nic udělat, že nemám náladu a nejvíc to, že je to všude kolem tak strašně krásné a já to vůbec nejsem schopná ocenit. Místo abych nádherné hory obdivovala a těšila se z jejich přítomnosti, neskutečně mě štvou a proklínám toho, kdo tu trail vymyslel. Vím to a přesto nejsem schopná s tím nic udělat.

Oběd si dáme na skále s neskutečným výhledem. Horské slunce mi dá jasně najevo svou sílu, protože se při krátké pauze zvládnu docela slušně spálit.  Po obědě nám stále chybí deset mil v nejprudším stoupání, kde jsou většinou jen velké schody, jejichž zdolání mě stojí veškerý zbytek energie. Čas ubíhá rychleji než míle a Jirka navrhuje, že můžeme skončit dřív. Je vidět, že toho také má plné kecky.

„You can rest when you die“ vybaví se mi cedulka z mostu u Sierra city. Neprší, nesněží a nemrzne, a toho musíme využít stůj co stůj. Před posledním dvou mílovým stoupáním je mýtina s jezerem obklopená skálami. Místo mě nabije energií nebo se mi konečně podaří se odhmotnit a  kopec téměř vybíhám. Nahoře je mi odměnou dechberoucí západ slunce a vědomí, že do dnešního cíle je to už jen míli z kopce a potmě. Nasazujeme čelovky a musím konstatovat, že noční chůze nám jde čím dál lépe. Jak jsme tři podstatně méně se bojím, a tak je mi skoro líto, když dorazíme na místo, protože bych klidně pokračovala dál. Po osmé večerní už drkotáme zuby ve spacáku. Teplota je po nulou a dnešní noc má být jedna z nejstudenějších.

Napsat komentář