Blog

Den stočtyřicátý sedmý aneb o tom, jak se chodií kopce bez nohou

Všichni vypadáme ráno podobně – zmrzle a nevyspale. Díky vysoké kondenzaci máme mokré spacáky a a mně se probudí omrzlé prsty na rukou, a tak první půl hodinu cesty skuhrám, protože nemůžu držet hole a mám pocit, jako by mi přes prsty někdo bušil kladivem. Pomáhá mi Jirka, který si se mnou vymění rukavice a vezme si ty moje malé, které se zřejmě srazily při praní a prokazují opravdu medvědí službu.

Dnes je před námi dvaadvacet mil s převýšením dva kilometry. Naštěstí si to stále neumím představit, protože bych možná brečela už od rána. Takto mne touha plakat přepadne až v podvečer. Celé dopoledne se škrábeme do prudkých kopců, které místo trailu mají pouze kameny. Mám pocit, že mě batoh každou chvíli převáží nazpět a také, že se vrátil hajzl, který nám v noci mění nohy. Tentokrát mi však žádné nenechal a já se tak pohybuji jen silou vůle. Navíc jsou za dveřmi mé nejméně oblíbené tři dni v měsíci a čekám, že každý krok upadnu a umřu. Tohle není ideální rozpoložení na dnešní den.

Čím jsem unavenější, tím mám horší náladu. Štve mě naprosto všechno. To, že se táhnu jako lemra a nejsem schopná s tím nic udělat, že nemám náladu a nejvíc to, že je to všude kolem tak strašně krásné a já to vůbec nejsem schopná ocenit. Místo abych nádherné hory obdivovala a těšila se jejich přítomností, neskutečně mne štvou a proklínám toho, kdo tu trail vymyslel. Vím to a nejsem schopná to změnit.

Oběd si dáme na skále na slunci s neskutečným výhledem a jediný výsledek je, že se spálím. Po obědě nám stále chybí deset mil s nejprudším stoupáním, kde jsu většinou jen velké schody, na jejichž stoupání používám veškerý zbytek energie. Čas ubíhá rychleji než míle a Jirka navrhuje, že můžeme skončit dřív. Je mi určitě lépe, ale také toho má plné kecky.

Ne, neprší, nesněží a nemrzne, a toho musíme, můj stav nehledě, využít. Před posledním dvě míle dlouhým stoupáním je mýtina s jezerem, vše obklopené skálami. Místo mne nabije energií nebo se mi konečně podaří se ohmotnit, ale zbytek kopců téměř vybíhám. Nahoře je nám odměnou dechberoucí západ slunce a vědomí, že k potoku je to už jen míli z kopce a potmě. Nasazuje čelovky a neskromně musím konstatovat, že noční chůze nám jde daleko lépe. Jak jsme tři podstatně méně se bojím, a tak je mi skoro líto, když dorazíme na místo. Po osmé už drkotáme zuby ve spacáku. Teplota je po nulou a dnešní noc má být nejstudenější.

Napsat komentář