Blog

Den stočtyřicátý první aneb intoxikace vitamíny a Jirkova palačinková výzva

Naše radost ze samostatného pokoje netrvala dlouho. Vzhledem k plné kapacitě a víkendu k nám byl nastěhovát jeden starší frantík. Což o to, byl milý, anglicky uměl asi jako já francouzsky a tak jsme se vyhnuli zbytečné konverzaci o ničem. Ale…Strašně, ale strašně chrápal a tak se nikdo z nás, kromě něj, nevyspal. Krvavé oči a lehký třes ve všech končetinách samozřejmě není ten stav, v jakém bychom chtěli opouštět město před poslední etapou.

Naše návštěva v South Lake Tahoe utekla neuvěřitelně rychle. V kině jsme nebyli, takže na nového Tarantina si musím počkat až domů. Jediné co jsme zvládli bylo nakoupit, já dodělat něco z restů a dojít se najíst opravdového jídla. Vyhrálo Poké (pozn. Pro rodiče – rýže s přísadami dle vlastního výběru). Kanga šla, po chvíli váhání, s námi a byla také nadšená. Na trail jsme jeli až v sobotu po obědě, protože jsme museli na poštu přeposlat balíky, které se našly a také jeden s věcmi, které neponeseme. Stejně je batoh neskutečně těžký, jednak kvůli extra teplému oblečení a hlavně kvůli bear canisteru. Mám sice menší velikost, ale váhově je téměř totožný s tím velkým, který by se mi však do batohu s ostatními věcmi jen těžko vešel. Z toho důvodu v balíčku odešel i můj ipad a já tak zbytek blogů musím psát jen na telefonu. Jsem zvědavá, jak mi to půjde.

Na trail nás sveze milý pán, jehož číslo jsme našli na seznamu trail angelů. Dáváme mu příspěvek na benzín a s výstrahou o pondělních bouřkách za dvacet minut vystupujeme u trailu. To, že v pondělí mají být bouřky víme už několik dní a nemám z toho dobrý pocit. Nemáme však jinou možnost než jít a přinejhorším psí počasí přečkat ve stanu.

Dnes je v plánu jen osm mil prudkého stoupání k jezeru. Moje intoxikované tělo ovocem z posledních dvou dní velmi nelibě nese těžký batoh a hlavně bederní pás. Jirka je ještě v komatu z ranní porce palačinek, které si s Kangou udělali a tak je pro jistotu je v půlce kopce ještě dojí. Zbytek cesty se nese ve znamení hekání, nadávání si kvůli své nestřídmosti a palačinek deroucích se ven.

Po sedmé večerní stavíme stan u jezera, kde je plno víkendových turistů. Zvládnu si dvacet minut zacvičit a v osm zalézáme za úplné tmy do stanu. Začíná silně foukat a doufáme, že nás to neodnese i se stanem.

Napsat komentář