Blog

Den stočtyřicátý pátý aneb Sonora pass po čtyřech, Kennedy Meadows North a sněhová bouře na hřebeni

Ráno sotva posbírám síly na to vysoukat se ze spacáku. Večer mi byla tak hrozná zima, že jsem se klepala i v péřovce a nemohla se zahřát. Zmrzlí sníme poslední tortillu a po v půl osmé vyrážíme pět mil vzhůru. Ještě se stihneme pohádat na téma, proč nám to ráno tak dlouho trvá. Máme toho oba plné kecky a počasí tomu vůbec nenahrává. Naštěstí podobných akcí máme za sebou už dost, a tak se sobě za chvíli v klidu zasmějeme.

Kopec je strašidelný nebo možná moje síla zůstala někde schovaná v lese. Fouká ledový vítr, který  nabírá na intenzitě, čím výše vyšlapeme. Počasí na které se nejde obléct, protože buď je vedro nebo se snadno profoukne. Mám toho dost a natahuji na sebe jen dvě trička, abych na hřebeni ve vichru oblékala bundu, která mi skoro odletí. Ne dneska není kochací den na výhledy a mám toho plné zuby. Chůze v těchto podmínkách vyžaduje tak třikrát tolik energie na jakýkoliv pohyb vpřed a chodit mi dnes nepřipadá ani trochu zábavné. To ještě netuším, co nás čeká odpoledne. Naštěstí.

Ve čtvrt na deset stojíme, společně se čtyřmi dalšími hikery, u silnice. Za chvíli staví auto, které spravedlivě přenecháváme dříve příchozím. Za moment se usměje štěstí i na nás. Starší manželský pár v obřím trucku s labradorem na zadním sedadle. Nadšeně si sedám dozadu, pes mi položí hlavu do klína a příští půl hodinu jsem na vrcholu blaha. V autě je teplo, nefouká a leží na mě chlupatá hlava, kterou smím hladit. Dokonce oceňuji i to, že pán jede maximálně čtyřicet kilometrů v hodině, protože mi vůbec nic nechybí. Manželé nám vypráví jak části PCT také šli nebo jeli na koni. Jsou, jak je tu zvykem, moc milí a když nás vysadí před Kennedy Meadows loučí se s námi, jak kdybychom byli jejich. Skoro si přeji, aby to byla pravda.

Nechceme tu zůstat přes noc. Jednak proto, že nemáme moc času nazbyt a také proto, že tohle místo nikoho z nás nenadchne. Je tu velká koncentrace  lidí, zima a extrémně nepříjemná paní v restauraci. Kanga namítá, že ta důra, která mi svým přístupem připomíná učitelku na prvním stupni základní školy za Marie Terezie, asi nemá ráda hikery. Myslím, že nemá ráda lidi obecně a nezvykle rychle restauraci opouštíme. Balík s jídlem tu naštěstí máme a dopřejeme si luxus placené sprchy. Horká voda mi alespoň na chvíli zvedne náladu. Od rána mě pálí na plicích a deset minut pod vařící vodou mi udělalo dobře. Zaplatíme si i použití wifi, která svou rychlostí a výkonem připomíná zasedání našeho parlamentu, takže tato investice byla naprosto zbytečná. Další signál bude až v Mammoth lakes, ale nedá se nic dělat. Absence komunikace nás moc nerozhodí, ale vrásky nám dělá dnešní počasí. Jeden hiker, kterého již pár dní potkáváme si k nám na obědě přisedne a vykládá nám, jak má dva dni sněžit a nechápe, proč chceme jít dál. Zoufale se snažíme zjistit aktuální počasí, ale o funkci internetu jsem už mluvila.

Ve tři odpoledne společně s Kangou vyrážíme na trail. Přesněji řečeno nás místní shuttle veze ještě s několika dalšími lidmi zpět. Vypadá to všelijak, ale prý má začít sněžit až v osm večer, a tak doufáme, že obávaný úsek přeběhneme. Potřebujeme zpět nastoupat nahoru, pokračovat po hřebeni a sestoupat zpět do údolí, celkem necelých jedenáct mil. Výstup do kopce probíhá relativně v pohodě, nepočítám-li protivítr a těžký batoh. Potom začne dnešní představení divů přírody. Vichřice, kroupy, déšť, sníh, a to všechno dohromady. Dlouhé dvě hodiny jsem se, když mi kroupy foukaly do obličeje takovou intenzitou, že jsem musela jít poslepu, sama sebe ptala, PROČ…Odpověď jsem nenalezla jinou než PROSTĚ PROTO!

Přežili jsme. Chtěla bych napsat, že slota za chvíli přešla a my vesele došli do kempu, ale to se nestalo. Poté, co jsme zaběhli za kopec opravdu přestalo sněžit a pršet, ale vítr neustal. Je zajímavé jak rychle se může změnit představa „bezvadného počasí.“ Dnes to znamenalo chvíli mezi větrnými poryvy, kdy jsem se nemusela zapírat hůlkami, aby mě to neodfouklo.

Po půl osmé večer dorážíme společně dolů k řece, kde v lese sice fouká, ale snad nebudeme v noci muset držet stan. Potmě stavíme náš přístřešek a vaříme čaj, protože na nic jiného nemáme sílu. Zítra má být ještě počasí všelijaké a do Reds Meadows, kde potřebujeme být v pondělí v poledne to máme sto mil. Upřímně doufám, že tohle počasí nebude do konce, protože jsou věci, na které se dnes máme moc rádi. A skotačení ve třech tisících metrech ve sněhových bouřích je jednou z nich.

Napsat komentář