Blog

Den stočtyřicátý pátý aneb Sonora pass po čtyřech, Kennedy Meadows North a sněhová bouře na hřebeni

Ráno sotva posbírám síly na to vysoukat se ze spacáku. Večer mi byla tak hrozná zima, že jsem se klepala i v péřovce a nemohla jsem se zahřát. Zmrzlí sníme poslední tortillu a po v půl osmé vyrážíme pět mil vzhůru. Ještě se stihneme pohádat na téma proč nám to ráno tak dlouho trvá. Máme toho oba plné kecky a počasí tomu vůbec nenahrává. Naštěstí podobných akcí máme za sebou dost a tak se sobě za chvíli v klidu zasmějeme.

Kopec je strašidelný nebo možná moje síla zůstala někde schovaná v lese. Fouká ledový vítr, který čím jsme výše nabírá na intenzitě. Počasí na které se nejde oblíct – buď je vedro nebo se snadno profoukne. Mám toho dost a jdu ve dvou tričkách, abych na hřebeni ve vichru oblékala bundu, která mi skoro odletí. Ne dneska není kochací den na výhledy, ale mám toho plné zuby. Chůze v těchto podmínkách vyžaduje tak třikrát tolik energie na jakýkoliv pohyb vpřed a už mi to nepřipadá vtipné. To ještě netušim, co nás čeká odpoledne. Naštěstí.

Ve čtvrt na deset stojíme u silnice, společně se čtyřmi dalšími hikery. Za chvíli staví auto, které přenecháváme dříve přichozím. Za moment se usměje štěstí i na nás. Starší manželský pár v obřím trucku s labradorem na zadním sedadle. S naprostým nadšením si sedám dozadu, pes mi položí hlavu do klína a příští půl hodinu jsem úplně spokojená. Dokonce oceňuji i to, že pán jede maximálně čtyřicet kilometrů v hodině, protože mi vůbec nic nechybí. Je tu teplo, sedím, vezu se a hladím psa, tedy čtyři znaky luxusu. Manželé nám vypráví jak části PCT také šli nebo jeli na koni. Jsou již tradičně moc milí a když nás vysadí před Kennedy Meadows loučí se s námi, jak kdybychom byli jejich. Skoro si přeji, aby to byla pravda.

Nechceme tu zůstat, jednak proto, že nemáme času nazbyt a také proto, že. tohle místo nikoho z nás nenadchne. Možná proto, že je tu hodně lidí, možná kvůli extrémně nepříjemné paní v. restauraci. Kanga namítá, že paní, která mi svou rázností připomíná učitelku ve škole, asi nemá ráda hikery. Myslím, že nemá ráda hlavně lidi a nezvykle rychle restauraci opouštíme. Balík s jídlem tu naštěstí máme a dopřejeme si luxus placené sprchy. Horká voda mi alespoň na chvíli zvedne náladu. Od rána mne pálí na plicích a tohle mi udělalo dobře. Zaplatíme si i použití wifi, která se svou rychlostí a výkonem podobá české vládě, takže tato investice byla naprosto zbytečná. Další signál bude až v Mammoth lakes a pak až na konci naší cesty. Absence komunikace nás moc nerozhodí, ale vrásky nám dělá dnešní počasí. Jeden hiker, kterého již pár dní potkáváme si k nám na obědě přisedne a vykládá nám, jak má dva dni sněžit a proč chceme jít dál. Snažíme se zjistit aktuální počasí, ale o funkci internetu jsem už mluvila.

Ve tři společně s Kangou vyrážíme na trail. Přesněji nás mistní shuttle veze ještě s několika dalšími lidmi zpět. Vypadá to všelijak, ale prý má začít sněžit až v osm a to doufáme, že přeběhneme. Potřebujeme zpět nastoupat nahoru a pak pokračovat po hřebeni a sestoupat zpět do údolí, celkem necelých jedenáct mil. Výstup do kopce probíhá relativně v pohodě, nepočitám-li protivítr a těžký batoh. Pak ale začne dnešní představení divů přírody – vichřice, kroupy, déšť, sníh a to všechno dohromady. Dlouhé dvě hodiny jsem se, když mi kroupy foukaly do obličeje takovou intenzitou, že jsem musela jít poslepu, sama sebe ptala, PROČ…Odpověď jsem nenalezla jinou než PROSTĚ PROTO.

Přežili jsme. Chtěla bych napsat, že slota za chvíli přešla a my vesele došli do kempu, ale to se nestalo. Poté, co jsme zašli za kopec opravdu přestalo sněžit a pršet, ale vítr neustal. Je zajímavé jak rychle se může změnit představa „bezvadného počasí.“ Dnes to znamenalo chvíli mezi větrnými poryvy, kdy jsem se nemusela zapírat hůlkami, aby mne to neodfouklo.

Po půl osmé dorážíme společně dolů k řece, kde v lese sice fouká, ale snad nebudeme v noci muset držet stan. Potmě stavíme stan a vaříme čaj, protože na nic jiného nemáme sílu. Zítra má být ještě počasí všelijaké a do Red Meadows, kde potřebujeme být v pondělí v poledne to máme sto mil. Upřímně doufám, že tohle počasí nebude do konce, protože jsou věci, na které se dnes máme moc rádi. A skotačení ve třech tisících metrech ve sněhových bouřích je jednou z nich.

Napsat komentář