Blog

Den stočtyřicátý druhý aneb vítr, který nás skoro odfouknul

V noci jsme se opakovaně budili a drželi stan. Kanze dokonce dvakrát spadl a musela ho jít znovu stavět. Podle toho všichni v šest ráno vypadáme. Přijdu si jako zombie a moje pohyby mají do lehkosti pantera opravdu daleko. Můžeme jít buď dvacetdva nebo dvacetpět mil a tak nějak všichni tušíme tu první variantu. Dnes se opravdu vleču jako smrad nebo si tak alespoň připadám. Počasí je po dešti mé druhé nejméně oblíbené. Silný vítr, který se točí tak, źe v jednu chvíli je třicet stupňů na slunci a za pět minut o dvacet méně.

První zastávka je u rangerské stanice v Carson passu. Kanga už tu je a nesměle říká, že by si dala kávu, ale máme za sebou jen pět mil. Odpovídám, že to je sice pravda, ale já si jí určitě udělám nebo usnu za chůze a tak si zcela v rozporu s časem si děláme druhé kafe. Kanga říká, že takhle „spontánní“ na trailu nikdy nebyla a jak je to bezvadné. Přijde mi to vtipné a jsem ráda. Plně si uvědomuji, že před deseti lety bych tudy proběhla a den by nekončil pokud bych neupadla na hubu. Jsem opravdu ráda, že vypravit se sem dřív mi nikdy nevyšlo nebo jsem měla na programu vždy něco „důležitějšího.“ Pauza příliš nepomohla a mám pocit, že jdu a spím. Z hibernace mne probere ještě silnější vítr, dle pozdějšího zjištění sto kilometrů v hodině. Musíme přejít dlouhý hřeben a přestávám počítat úseky, kdy stojím opřená o obě hole a s veškerou svou silou se snažím, aby mě to neodfouklo. V jeden moment nás vítr shodí na skálu, ze které se téměř minutu nemůžeme zvednout. Ne, tohle není příjemné, ale naštěstí neprší.

Notně uondaní ve čtyři obědváme a jsme rádi, že máme před sebou poslední čtyři míle. Takhle vyřízená jsem byla naposledy v Oregonu, kdy jsme bojovali s giardií. Odevzdaně se suneme dál a postupně se trochu rozejdeme, takže poslední dvě míle se cítím tak, že bych ještě něco ušla. Jsem však ráda, že nemusím. Stanujeme u potoka trochu v ďolíku, ke jsme schovaní před větrem. Jdeme si umýt nohy a přeprat ponožky. Je tu dost hluboká tůně, ale voda má asi pět stupňů. Umyju si jen nohy, ale váhám. Je tu možnost umýt se celá, ale počasí ani teplota vody tomu moc nenahrává. Kdy ale bude zase taková příležitost? Není čas na fňukání a tak si svlékám pěřovku a kulicha, ve kterém jsem se myla a Jirka se nestačí divit. Prvotní šok rychle vystřídá pocit relativní čistoty a energie a Jirka se mi směje, že už poslal email s přihláškou k pražským otužilcům. Když jsem před odjezdem odmítala jít trénovat spaní do sněhu, toto by ho prý nikdy nenapadlo. Úplně upřímně ani mě ne.

Zbývá chvilka na zacvičení a v osm jsme ve stanu. Bear canistery tentokrát neseme dál do lesa a tak jsem zvědavá, zda tam ráno budou. Kanga říkala, že medvěd ví, že se do toho nedostane a tak to nechá být. Tak uvidíme, jestli bude snídaně nebo hladové oči až do Kennedy Meadows.

Napsat komentář