Blog

Den stočtyřicátý čtvrtý aneb vysokohorská expedice a odpolední letní procházka

Ráno se vzbudíme v mokrých spacácích a ve stanu je zevnitř milimetr tlustý led. Zima nám v noci nebyla a já jsem opravdu ráda, že jsem si přes počáteční nejistotu koupila nejteplejší možnou variantu spacáku, který byl na skladě. Je dost stupňů pod nulou, což dokazuje nejen okolní led, ale také to, že přefiltrovaná voda stačila před zapnutím vařiče zmrznout. Nakonec se akce podaří a my se můžeme před startem lehce zahřát skoro teplým kafem. Trochu brblám protože je mi zima a typ na horské expedice ze mě asi nikdy nebude.

Tento názor mě záhy přechází, a to přesně v momentě, kdy vyjdu z lesa. Ve třech vrstvách, dvou ponožkách, rukavicích a péřóvce mi ani není zima a ta nádhera, která se přede mnou otevře mi vezme dech. Se sněhovým popraškem a zalité ranním sluncem vypadají hory pohádkově. Možná by se mi víc líbilo jen se na ně dívat a ne v nich denně chodit čtyřicet kilometrů s batohem, ale to bych byla zbytečně líná. Včerejší zoufalství ve vichřici je zapomenuto a dopoledne si užívám. Máme hrozný hlad, což je jedna z nevýhod zimy a tak kolem desáté snídáme na prvním slunci a sušíme stan a spacáky.

Můžeme buď jít šestadvacet mil do půlky kopce Sonora passu nebo téměř dvaatřicet mil až k silnici vedoucí do Kennedy Meadows. Převýšení delší varianty je dva a půl kilometru a tak to časově asi nestihneme a šest kilometrů doběhneme zítra ráno. Ve dvě obědváme u vody na slunci, kde si Jirka rozložil podložku a nebezpečně se zkomfortnil. Musím říct, že si připadám, jako když moje fyzická kondice zůstala v South Lake Tahoe, ale možná je to jen moje naivní představa, že se zdejší kopce budou vybíhat samy. Nemá cenu už vůbec koukat na profil cesty, protože do kopce jdeme pořád.

Obědová pauza se nám díky slunci trochu protáhne a mám z teplotního šoku ucpaný nos. Ideální stav na vybíhání kopců. Máme to ještě jedenáct mil a tak bychom sebou měli hodit. Klesáme s výhledem na překrásné skály, které při zapadajícím slunci mění barvu dočervena. Prudce se ochladí, ale zvládneme to doběhnnout v kraťasech. Stan stavíme za šera o míli dříve než jsme původně chtěli, ale až na jeden stan tu nikdo není, což napovídá tomu, že většina lidí bude asi na dalším místě. Představa nočního hikování do Sonora passu moc nevoní ani jednomu z nás. Opět nasazujeme péřovky, čepice a dělám si horký čaj, který než vypiju si strčím do spacáku. Na tyhle teplotní skoky jsem asi opravdu stará. Ráno nás čeká přes kopec necelých sedm mil do Kennedy Meadows a pak ideálně ještě kus dál.

Napsat komentář