Blog

  • Home
  • Pacific Crest Trail (PCT)
  • Den stočtyřicátý aneb Aloha a Echo lake, South Lake Tahoe, vítej Sierro a pohádka o tom, jak průšvih a štěstí jsou si blíže, než jsme si mysleli

Den stočtyřicátý aneb Aloha a Echo lake, South Lake Tahoe, vítej Sierro a pohádka o tom, jak průšvih a štěstí jsou si blíže, než jsme si mysleli

Ráno je jedním slovem dechberoucí. Teplota je kolem nuly, ale východ slunce a okolní prostředí nám otevře ústa. Máme dnes před sebou jen osmnáct mil a jsme domluveni, že si cestu chceme hlavně užít. Jsme okouzleni okolní krásou, ale to ještě netušíme, co nás čeká. Jako první výstup do Donner passu, který nám rychle ukáže, že ani po několika měsících chůze se kopce nechodí sami. Nahoře nás však čeká taková odměna, že ji slovy nejde popsat. Výhledy třistašedesát stupňů, jezero Aloha, nepopsatelné skalní útesy. Tiše sedíme a užíváme si okolí. Tento úsek mi připomíná stupňující se jízdu do finále. Člověk by si myslel, že už to nemůže být hezčí a každý den je. Washington byl sice nádherný, ale ještě si dobře pamatujeme, jak jsme obden byli zmáčení jako myši.

S jídlem vyjdeme tentokrát akorát, takže v poledne u jednoho z jezer vaříme poslední rýži a Jirka poslední porci svých nudlí. Trochu vykoupáme, přesněji spíš zchladíme své unavené nohy a jdeme dál. Teplotní skoky si nikdy neoblíbím. Ráno mrzne a v poledne je čtyřicet na slunci. Připadám si, jako by mě někdo hodně praštil po hlavě. Z letargie mě vytrhne Lake Aloha. Nevadí, že terén je kamenitý a jakmile přestanu být pozorná, kopu si kameny do kotníků a mám je pak celé modré. Připadám si jako v pohádce a každá část mého těla se raduje z okolní krásy. Dost často mě tu napadá, že nehledě na to, jakou dokonalost či vymoženost člověk vytvoří, přírodě se nikdy nevyrovná. Každý kámen, strom nebo jen šiška, vše je naprosto dokonalé. Dost rozjímání, které na papíře stejně působí jako stokrát ohrané klišé, protože slova mohou prožívanou skutečnost vždy jen hrubě přiblížit.

Zbytek cesty moc neutíká, asi proto, abychom dostali co nejvíc času si okolní krásu užít. Echo lake je narozdíl od Aloha lake obklopeno stromy a malými chatičkami, z nichž některé vypadají jako šmoulí. Vůbec bych se nezlobila, kdyby mi jedna z nich říkala „moje šmoulinko.“ Fascinují mě zdejší cedry. Nejenže mají kůru, která připomíná složení svalů a šlach, ale na několika místech nový strom doslova obrůstá ten starý a seschlý, jako by ho objímal. Naše rychlost odpovídá mému obdivu a kochání se, ale Jirka už si zvyknul a tak mě nehoní.

Na parkoviště k Echo Lake docházíme společně s Kangou. Jsme o dost rychlejší, ale zase se každou chvíli někde kochám nebo Jirka svačí a tak je naše výsledné tempo dost podobné. Restaurace je už zavřená a z vyvěšeného seznamu telefonních čísel nabízejících odvoz nám to nikdo nebere. Snažíme se mile ptát několika lidí na parkovišti, zda náhodou nemají cestu do South lake Tahoe. Úspěšní nejsem, dokud nepřijde postarší pár, který jsme potkali před hodinou na trailu. Pán toho má plné kecky a paní, která očividně vládne pevnu rukou mu oznamuje, že sám v mládí prostopoval půlku Ameriky a tak nás do města hodí.

Mají fungl nový vůz, do kterého je nám, třem smraďochům, úplná hanba nastupovat. Cesta rychle uteče a za chvíli jsme vysazeni před naším hostelem. Rozhodli jsme se vzít si jeden pokoj právé tady, protože tu máme dohromady šest balíků. Mellow Mountain hostel, jak se místo jmenuje si sice účtuje pět dolarů za doručený balík, ale nevěděli jsme v době odesílání, kam jinam je poslat. Po ubytování jdeme s Jirkou oba pro náš náklad a zjišťujeme, že zásilka je tu jen jedna a k tomu naše bear canistery. Balík s teplými věcmi z Kennedy Meadows, microspikes a moje vyreklamované boty se někam potratili. Trochu nám z nečekané komplikce zamrzl úsměv na rtech. Přemýšlíme, bez čeho se obejdeme. S věcmi co máme si nějak vystačíme, spikes bychom asi stejně nebrali a přinejhorším o nové boty přijdu.

Místo odpočinku si jdeme hrát na Sherlocka Holmese a zkusit vypátrat, kde se naše věci nachází. Jirka volá na místní poštu, která údajně není k hikerům a jejich balíkům příliš přátelská. K našemu přijemnému překvapení se tam oba balíky nachází a milá paní se z úspěchu pátrací akce raduje společně s námi. Stačí jen přijít na poštu a zdarma přeposlat balíky na konec naší cesty. Já volám do Altry s otázkou, kam se ztratily moje boty. K mé úlevě nebyly nikdy poslány, takže je nikdo neukradl. Domluvíme novou adresu doručení a na mou otázku, zda by za způsobené komplikace nebylo možné mi poslat nový typ bot, který byl právě představen, následuje kladná odpověď. Takový zákaznický servis se mi líbí. Vzato kolem a kolem jsme zmatky a novými botami ušetřili asi sto dolarů a dostali ukázku toho, jak na první pohled bezvýchodná situace může nakonec vyústit v pozitivní zkušenost.

Večer zvládneme ještě nakoupit a já už se těším na zítřejší snídani v podobě ovoce. Snad tělo intoxikaci vitamíny zvládne a my po přeposlání balíků vyrazíme na poslední etapu našeho výletu.

Napsat komentář