Blog

Den stočtvrtý aneb zpět ke strojům a několik milých setkání

Úvodem se dnes vrátím k včerejšku. Poté, co jsme celí natěšení přišli k restauraci, já na velkou kávu a Jirka na palačinky, jsme si přečetli velký nápis, že do pozítří zůstáva z rodinných důvodů zavřeno. Bylo mi divné, že vidím všechny ostatní hikery sedět u stolu používat vlastní vařiče. Co se dá dělat. Naštěstí jsme tady měli balík, ale je to jídlo na cestu, kterého pro příštích sto třicet mil není nadbytek. Nemáme ale jinou možnost, než část použít a Jirka si dokupuje pár sušenek v obchodě. Rozčiluji se nad tím, že napsané blogy ani fotky nejdou nahrát a o možnosti cokoli stáhnout nemluvě.

Dáváme alespoň prádlo do pračky a užíváme si nepřítomnost komárů u jezera a posezení u stolu pod slunečníkem. Odprostím-li se od toho, že mám tepláky, připadám si jako normální člověk. Dokonce se mi dostane nejvyšší poklony od sympatického staršího kolegy, který mi sdělí, že nechápe, jak mohu vypadat tak čistě, zda jsem spala v pračce. Odpovím, že nikoliv, že prádlo se pere, tohle je jediné, které jsem vyprat nedala, protože jsem ho přílis nepoužívala. Prý to nechápe, vypadám, jako když jdu na hodinu spinningu. Na spinning už sice nechodím, ale stejně mě to potěší.

Pak se stane zázrak. Z auta vystoupí dvě ženy nesoucí čtyři obrovské tašky plné jídla. Jedna z nich je šéfová slečny, která právě trail jde. Dámy byly zrovna v okolí a přijely jí navštívit s malou trail magic. Panuje všeobecné nadšení korunované tím, když jeden hiker přijde se zprávou, že zařídil na večer možnost grilování, když je restaurace zavřená. Dobré věci se dějí a my se rozhodneme si dát den volna, od Stehekinu první. Po téměř sedmiset mílích si to možná i zasloužíme.

Dopoledne posedíme s ostatními a já sním po dlouhé době několik kusů ovoce. Díky zavřené restauraci spousta hikerů odešla a i ostatní lidé odjeli a tak tu panuje božský klid. Poprvé po hodně dlouhé době cítím, že odpočívám. Po poledni si jdeme lehnout do stanu, kde je klid a ticho. Po dvou měsících si na chvíli pustím film a Jirka spí, tedy on jak tvrdí nespí, ale odpočívá. Večer si víc než hodinu zacvičím, což je naprosto fantastické, protože mne každých deset vteřin neštípne komár a Jirka jde na slibované grilování, kde se pořádně nají. Já si dám. večeři jablko a připadám si skoro jako doma. Jen se mi bohužel záhadně podaří jít spát až před jedenáctou, což rannímu křepčení příliš nenahrává. Snad jednou dostanu rozum.

Ranní budík v pět je jako z jiného světa. Jirka tiše navrhuje, že ho posune, já vtipkuji, že si můžeme dát ještě jeden volný den, což ho trochu probere. Během pěti minut vstáváme a rychle balíme. Jdeme snídat do kempu a využít řídké možnosti u jídla sedět u stolu a dokonce jít na záchod. Jako lidi! V sedm už šlapeme, sice trochu později, než jsme chtěli, ale důležité, že jdeme.

Začátek je šílený, ani ne tak kvůli těžkým batohům, jako spíš komárům, kteří po dni klidu udeřili v plné síle. Už je poznám dopředu, přijdu-li do jejich území. Provázíme je zvláštní, jakoby elektrický náboj a les začne bzučet. V zoufalství nasazuji síťovanou košili a než se mi to povede, dostanu minimálně dvacet kousanců. Mám zimnici a husí kůži a chce se mi brečet. Tohle nedám. Míle zvládnu, zimu a změny teplot taky, ale tohle prostě ne. Představa dalších několik set mil za doprovodu bzučivého orchestru ve mne vyvolává vztek a lítost dohromady, tedy nejhorší možnou kombinaci. Nasazuji sluchátko, abych odvedla pozornost jinam, protože povznést se nad komáry se mi ještě nepodařilo a jediné co slyším, je bzučení v druhém uchu.

Postěžujeme si s Jirkou navzájem a je nám trochu lépe. Nemáme jinou možnost než prostě zatnout zuby a jít dál. Nebo přesněji řečeno máme – sebrat se a zabalit to, ale tak daleko zatím ani jeden z nás nedospěl. (Pozn. pod čarou – zatím co píšu tyto řádky večer ve stanu, Jirka má po večeři plnou pusu sušenek, kouká mi přes rameno a prý nejsme žádní srabi. Těším se, jak mu to zítra v nejpříhodnější moment připomenu. Podpora je tu na prvním místě). Vločky se nám podaří sníst v místě, kde si moskytiéru můžeme na chvíli sundat ale po poledni přijde další úder. Další hejna a navíc naprosté dusno, v dáli bouří a já si připadám jako v sauně, kde však obvykle nechodím čtyřicet pět kilometrů denně s dvanácti kily na zádech.

Nemluvím, nepřemýšlím, jdu a doufám, že se to zlepší. Když dorazíme k vodní kešce, kterou tu dobří lidé udržují, zázračně na chvíli mizí i bzukot. Nadšeně svlékám síť a z radosti vaříme odpolední kávu. Malá siesta ještě nikoho nezabila, zvlášť když máme už jen šest mil před sebou. Zapovídám se s milým kanaďanem, se kterým během hodiny stihnu probrat vše – od situace v Evropské unii, migraci až po meditační cvičení a jógu. Pán je geofyzik a já si po dlouhé době neskutečně užívám konverzaci, která má hlavu a patu a nevyskytují se v ní míle, batohy, vybavení, Sierra ani jiná, do nekonečna omílaná, témata. Jedinou nevýhodou je, že než se naději, je pět hodin. Jak s oblibou říkám, čas tak rychle běží, když se člověk dobře baví a proto jsou tu noci a pauzy tak žalostně krátké.

Zbývající cesta však uteče jako voda, protože s Jirkou probíráme jednu knížku a besedu, kterou jsem dnes poslouchala. V sedm už stavíme stan vedle sympatického páru. Oběma je odhadem kolem sedmdesáti let, jsou z Kanady a jdou celý trail. Pán vesele poznamenal, že je z hor a do Sierry vyrazil jen magor, což on teda není a tak přeskočili na sever Kalifornie, dojdou k hranicím a v žádném případě se nenechá zlákat blízkostí domova, ale dojdou zbylou část, kterou vynechali. Neskuteční borci, kterým bychom možná koukali na záda.

Díky komáří invazi bohužel konverzace netrvá dlouho a i my večeříme ve stanu. Se cvičením mám smůlu, protože několika hodinové svědění celého těla mi za to dnes nestojí. Třeba se mi poštěstí alespoň chvíle ráno, když ty mrchy budou spát. Do další zastávky to máme sto mil a já si přeji jediné – co nejméně bzučení.

Napsat komentář