Blog

Den stočtrnáctý aneb jak Tchoř a Špekoun šli spolu lesem

Budík zazvonil v půl šesté a veselý začátek to věru nebyl. Nebýt Jirky, který se začal hýbat, ani bych nevěděla, že se něco děje. Stále nejsem ve své kůži a nejsem si jistá, že vůbec vstanu. Po deseti minutách, kdy se snažím sbalit mě zima probere. Připadá mi, že jsem noc strávila na brigádě v kamenolomu a doufám, že se jedná jen o přechodný stav, protože představa, že jsem v tomto stavu příštích šest týdnů se mi ani trochu nezamlouvá. Jirka na tom není o moc lépe, ale neztrácíme naději. Půjdeme pomalu a ono si to sedne. Stejně jinou možnost nemáme.

V tichosti snídáme a kolem sedmé vyrážíme. Je krásně a hlavně jsme pryč z lesa. Nechci si cestu ošklivit tím, že mám energii na to maximálně si lehnout a tak to nervu, jdeme v klidu a snažím se nemyslet na to, že mě bolí břicho a v podstatě jdu a přitom spím. S Jirkou máme trochu opačný problém. Mě trápí nafouklé bolavé břicho, Jirku to co z něj vlastně neustále velmi aromaticky uchází. Vymyslela jsem nám nové trail přezdívky – Špekoun a Tchoř neboli Fatty a Skunk. Docela se tím bavíme a smát se sobě mi přijde mnohem lepší varianta než být otrávený z toho, že je nám čtrnáct dní blbě. Jirka tuňáka stejně už měsíc nejí a já jsem medvěda neviděla od Washingtonu. Nezbývá než doufat, že Špekoun a Tchoř dojdou do Sierry v trochu lepším stavu a s lepšími jmény.

V jedenáct stavíme na krásném místu na stan ve stínu s luxusním výhledem na Mt. Shastu, což trochu zavání prokrastinací, ale Jirka sní vločky, já kus granoly, dáme si dnes už druhé kafe a ve dvanáct už zase šlapeme, i když na dnesní cestu spíš sedí popis “dáváme nohu před nohu a snažíme se při tom neupadnout.” Je nám trochu lépe, k čemuž určitě přispívají všudypřítomná panoramata, absence komárů a častý stín. Potkáváme po cestě mnoho hikerů, které jsme potkali už v poušti a také pár stádeček krav velkých jako dům. Obrovskými zvonci nám zvoní do kroku a i přes únavu jsem ráda, že na světě je tak hezky.

Překračujeme velký a poslední milník, kterým je oregonsko-kalifornská hranice. Jsme zpět tam, odkud jsme náš výlet otočili a do cíle zbývá necelých tisíc mil. Byla by škoda je protrpět a já si je chci co nejvíc užit. Ačkoliv nejsem ve své kůži a viděla bych se nejraději na dva dni v posteli, jedné mé části je líto, že to tak rychle utíká. Křeče v nohách mi připomenou, že všeho dočasu a není zase nutné to přehánět.

Zvládneme i čtyřmílový kopec a domlouváme se, že dnes bude stačit jednadvacet mil. Pomalu, ale jistě zase zrychlíme, jen to teď nepřepálit. Lepší je si večer zacvičit a jít brzo spát, protože spánek je asi teď jediné, co nám může pomoct. Stan stavíme už v šest večer na místě u prašné cesty nedaleko zdroji vody. Vedle nás jsou dnes další tři stany a tak po dlouhé době budeme mít společnost.

Napsat komentář