Blog

Den sto šestý aneb Crater lake a malé zamyšlení

Sama od sebe se vzbudím před pátou ranní. Zimou. V noci se neuvěřitelně ochladilo a nasazuji čepici. Budík v půl šesté se marně snažím ignorovat. Včera jsme nemohli usnout, protože kolem stanu bzučeli komáři takovým stylem, že jsem byla přesvědčená o tom, že se nám prokoušou do stanu. Mnohem horší zvuk než třeba vlak projíždějící kolem stanu v některých kempech. V péřovce se vysoukáme ven a klepeme se zimou. Je maximálně osm stupňů. Jedno pozitivum to přece jen má. Ti bzučící hajzlové asi v noci umrzli, protože tu není ani jeden.

Lepšíme se a v půl sedmé již šlapeme, protože je taková zima, že se nic jiného dělat nedá. Dobrou půlhodinu trvá, než se alespoň trochu zahřeji, když z ničeho nic přijde teplotní vlna a skokem je o patnáct stupňů víc. S prudkým oteplením se vrací i roje komárů. Urychleně oblékám síť a má nálada, narozdíl od teploty, prudce klesá. Jsme uvnitř zmrzlí, zvenku upečení a poštípaní. Tohle snad nikdy neskončí. Táhneme s sebou pět litrů vody, protože její příští zdroj je až kavárna za Crater lake, kolem kterého dnes půjdeme.

PCT je zde zavřené, z důvodu spálené oblasti a hlavně nedávného zvýšeného výskytu pum. Obchůzka vede po dřívějším oficiálním PCT trailu, který se dnes jmenuje “Rim trail”, protože vede právě kolem jezera. Přesto někteří jedinci zarytě chodí ve spálené, zavřené oblasti, protože jsou přece PCT hikeři. Jinými slovy, raději půjdou spálenou oblastí, kde není nic vidět jen proto, že je to PCT, nehledě na to, že je momentálně zavřené. Toto své hrdinství komentují ať už v aplikaci, kde máme mapy nebo na potkání. Přijde mi to úsměvné a ti lidé padlí na hlavu.

Před desátou přijdeme k Rim trailu, který se začne prudce zvedat. Hodně prudce. S těžkým batohem, v přímém slunci, oblečená v síti a se bzučivým doprovodem mám pocit, že padnu obličejem do prachu a už se nezvednu. Změna teploty a ten kopec mi dává zabrat a Jirka na tom není lépe. Po půlhodině mátožné chůze ve vzácném stínu, kde nejsou komáři navrhuje, zda si nedáme svačinu. Proč ne, půlhodina nás nevytrhne a tímto tempem stejně daleko nedojdeme. Jirkovi uděláme vločky, obětujeme trochu vody na kávu, kterou jsme ráno neměli a já dojídám zbytek tortil s arašídovým máslem. Záhadně se nám udělá o dost lépe a mně dojde, jak nás ta noční zima zase zničila.

Platí jednoduché pravidlo – když to nejde, zřejmě už došlo. Jde se buď stále dopovat jednoduchým cukrem, což ani jeden z nás nechce a já moc pocit hladu nemám. Jídlo je stále asi nejtěžší věc, protože to nechci odejít na vlně sladkostí, které jen člověka nakopnou, ale je to falešná energie. Bez cukru jsem ospalá a unavená a nevím, co je menší zlo. Je vtipné vidět, jak na dlouhý trek reagují obě pohlaví jinak. Většina slečen vypadá úplně normálně, vysportovaně, jako po nějakém wellnes pobytu se cvičením. Pokud byly hubené už předtím, vypadají dost podobně, byly-li silnější, zhubnou, ale ne nějak extrémně. To se však nedá říct o pánech. Čím víc se trail blíží ke svému konci, velké procentu hikerů vypadá, že strávilo léto v táboře Dachau. Myslím, že je to tím, že dámy tu zátěž zvládají tak nějak lépe. Je jednodušší ujíst potřebné jídlo a hlavně myslím, že je to dané hormonálně, protože ženské tělo funguje jinak. Uvědomuji si, že třeba oproti Jirkovi mám kratší dobu regenerace a také toho daleko méně sním a přesto on vypadá, jak kdyby několik měsíců vykonával nucené práce bez kůrky chleba a já jsem jak po jógovém retreatu.

Po svačině domlaskneme bez větších problémů kopec a před námi se objeví Crater lake. Obrovské nejmodřejší jezero, jaké jsem kdy viděla. Obklopují ho skály různých barev s kráterem vyhaslé sopky v přední části. Bez dechu stojím a dívám se na tu nádheru, která mě dojímá tak, že se mi chce brečet. Komáři, lesy i únava jsou zapomenuty a já vidím, že i jižní Oregon má své kouzlo. Do občerstvovací stanice zbývá po trailu kolem jezera šest mil a je to nejdelších šest mil, které jsem kdy šla. Každou chvíli stavíme a díváme se na tu krásu, které se nemůžeme nabažit. Vydržela bych tu sedět celý den. Vpravo vidíme spálené lesy, tedy místo, kudy vede zavřený trail a lidi, kteří tam dobrovolně jdou, chápu ještě míň. Ano, je tu dost turistů, ale jsou vždy jen na malých parkovištích, přes která procházíme, protože cestují po americku. Autem k místu, rychle vystoupit, vyfotit, napostovat fotku na instagram, nastoupit a jet dál, což nám vyhovuje, protože na trailu jsme sami.

Na jednom parkovišti potkáváme pána s vnučkou. Von, jak se nám představí vzpomíná, jak byl v devadesátém druhém v Praze, jaké měl zážitky na celnici a hlavně, že byl v Plzni v pivovaru. Pivo stálo pětadvacet centů a tak se rozšoupl dal si jich šest a druhý den mu bylo tak špatně jako nikdy. Jirka říká, že doma jsou jedinci, kteří vypijí i dvacet piv a Von vypadá, že vůbec nechápe. V Čechách se mu  prý, i přes malou nevolnost, líbilo. Cestou nás zastaví ještě pár dalších lidí, kteří o PCT neví a vzdálenost je šokuje. Smějeme se a říkáme, že to není tak hrozné, ale jejich výmluvné pohledy hovoří za vše. Přijde mi vtipné, že lidé mající trail “za barákem” nemají o jeho existenci nejmenší tušení.

Cesta je opět kombinací škrábání se do kopce a prachu. Oregonský prach je tak jemný, že zůstává nejen v nose a dutinách, ale proděravěl mi oba páry ponožek, které mám teprve dvě stě mil. Zhruba v polovině je možnost si zajít míli na vyhlídku a samozřejmě ji jako správní turisti využíváme. Batohy a hole schováme za strom, a doufáme, že se s nimi nebude chtít nikdo vláčet. Pokud ano, jediné co nás zbyde, jsou peněženky v kapse. Bez zátěže půl míli do kopce vyběhneme jako nic a jsme rádi, že jsme nebyli líní. Vyhlídka je zde z důvodů požárů, protože se z ní pozorují. Dozvídáme se, že ne všechny požáry jsou špatné, protože ty vzniklé bouřkou, nejsou-li extrémního rozsahu, stabilizují počet zvířat a hmyzu v přírodě a jsou pouze monitorovány a nehasí se. Nejhorší jsou požáry, které založí uměle svou nedbalostí člověk a ty jsou také nejničivější. Jezero je na některých místech až šest set metrů hluboké a mě by moc zajímalo, zda a jaké ryby v hlubinách žijí. To však nikdo neví a moje fantazie chvíli pracuje na plné obrátky.

Batohy na nás dole čekají a tak je můžeme nasadit a pokračovat. Pořád se kochám, ale Jirka už je trochu nervózní s vidinou brzkého občerstvení. Konečně přijdeme k restauraci, kde jsou davy lidí. Dávám si salát, Jirka chilli, zmrzlinu a kávu a svět je hned tak nějak barevnější. Shodujeme se, že od dopolední krize jakoby uběhl týden. Je zajímavé, jak momentální pocit, třeba jen z únavy může neskutečně ovlivnit vnímání a hlavně, jak rychle se může změnit. Ráno jsme byli přesvědčení, že neujdeme už ani pět mil a o pár hodin později na to už zase baví.

Pauza rychle uteče a v pět vyrazíme ještě našlapat pár mil. Nohám se moc nechce a nám s po jídle zapnutým bederním pásem taky ne. Chvíli si zvykáme na trail, trochu bojujeme s únavou z celodenního slunce, ale když se u posledního zdroje vody umyjeme, je nám o sto procent lépe. Trocha ledové vody dokáže zázraky. Aby se to nepletlo, opět zaútočí hejno rozbzučených sosáků a já odevzdaně nasazuji síť, abych se dnes po desáté zpotila. Po dalších pár hodinách chůze to v osm večer balíme na ojedinělém rovném placu s několika desítkami komárů. Trochu si zacvičíme, něco pojíme a v obvyklých deset dopisuji blog. Dopředu tak nějak tuším, jak se mi bude chtít ráno vstávat.

Napsat komentář