Blog

Den sto šestý aneb Crater lake a malé zamyšlení

Sama od sebe se vzbudím za deset pět. Zimou. V noci se neuvěřitelně ochladilo a nasazuji čepici. Budík v půl šesté se marně snažím ignorovat. Včera jsme nemohli usnout, protože kolem stanu bzučeli komáři takovým stylem, že jsem byla přesvědčená o tom, že se nám prokoušou do stanu. Mnohem horší zvuk než třeba vlak projíždějící kolem stanu v některých kempech. V péřovce vylezeme ze stanu a klepeme se zimou. Je maximálně osm stupňů. Jedno pozitivum to přece jen má- ti bzučící hajzlové asi umrzli, protože tu není ani jeden.

Lepšíme se a v půl sedmé již šlapeme, protože je taková zima, že se nic jiného dělat nedá. Dobrou půlhodinu trvá než se alespoň trochu zahřeji, když z ničeho nic přijde teplotní vlna a skokem je o patnáct stupňů víc a s tím se vrací i roje komárů. Urychleně oblékám síť a nálada jde prudce dolů. Jsme uvnitř zmrzlí, zvenku upečení a poštípaní. Tohle snad nikdy neskončí. Táhneme s sebou pět litrů vody, protože příští zdroj je až kavárna za Krater lake, kolem kterého půjdeme.

PCT je zde zavřené, z důvodu spálené oblasti a hlavně nedávného zvýšeného výskytu pum. Obchůzka vede po dřívějším oficiálním PCT trailu, který se dnes jmenuje “Rim trail”, protože vede právě okolo jezera. Přesto někteří jedinci zarytě chodí ve spálené, zavřené oblasti, protože jsou přece PCT hikeři. Jinými slovy, raději půjdou spálenou oblastí, kde není nic vidět jen proto, že je to PCT (navíc zavřené). Toto své hrdinství komentují ať už v aplikaci, kde máme mapy nebo různě ústně. Přijde mi to hodně úsměvné a ti lidé padlí na hlavu.

Před desátou přijdeme k Rim trailu, který se začne prudce zvedat. Hodně prudce. S těžkým batohem, v přímém slunci, oblečená v síti a se bzučivým doprovodem mám pocit, že padnu obličejem do prachu a už se nezvednu. Změna teploty a ten kopec mi dává zabrat a Jirka na tom není lépe. Po půlhodině ve vzácném stínu a záhadně bez komárů navrhuje, zda si nedáme svačinu. Proč ne, půlhodina nás nevytrhne a tímto tempem stejně daleko nedojdeme. Jirkovi uděláme vločky, obětujeme trochu vody na kávu, kterou jsme ráno neměli a já dojídám zbytek tortil s arašídovým máslem. Záhadně se nám udělá o dost lépe a mě dojde, jak nás ta noční zima zase zničila.

Platí jednoduché pravidlo, když to nejde zřejmě už došlo. Jde se buď dopovat stále jednoduchým cukrem, což ani jeden z nás nechce a já moc pocit hladu nemám. Jídlo je stále asi nejtěžší věc, protože to nechci odejít jen na vlně sladkostí, které jen člověka nakopnou, ale je to falešná energie. Určitě sladké máme, ale cpát to do sebe pod tlakem se ani jednomu z nás moc nechce. Je vtipné vidět, jak na dlouhý trek reagují obě pohlaví jinak. Velká většina slečen vypadá úplně normálně, vysportovaně, dost jako po nějakém wellnes pobytu se cvičením. Pokud byly hubené už předtím, většinou vypadají dost podobně, byly-li silnější, zhubnou, ale ne nějak extrémně. To se však nedá říct o pánech. Čím víc se trail blíží ke svému konci, velké procentu hikerů vypadá, že strávilo léto v Dachau v nejpřísnějších podmínkách. Myslím, že je to tím, že dámy tu zátěž zvládají tak nějak lépe. Je jednodušší ujíst potřebné jídlo a hlavně myslím, že je to dané hormonálně, protože ženské tělo funguje jinak. Uvědomuji si, že třeba oproti Jirkovi mám kratší dobu regenerace a také toho daleko méně sním a přesto on vypadá, jak když už notnou chvíli vykonává nucené práce bez kůrky chleba a já jsem jak po jógovém retreatu.

Po svačině vypadáme, jakoby nás někdo vyměni. Domlaskneme kopec a před námi se objeví Crater lake. Obrovské nejmodřejší jezero, které jsem kdy viděla, obklopené skálami různých barev s kráterem vyhaslé sopky v přední části. Bez dechu stojím a dívám se na tu nádheru, která mne dojímá tak, že se mi chce brečet. Komáři, lesy, únava zapomenuta, i jižní Oregon má své kouzlo. Do občerstvovací stanice je to po trailu kolem jezera šest mil a je to nejdelších šest mil, které jsem kdy šla. Každou chvíli stavíme a díváme se na tu krásu, které se nemůžeme nabažit. Vydržela bych tu sedět celý den. Vpravo vidíme spálené lesy, tedy místo, kudy vede zavřený trail a teď ty lidi, kteří tam jdou chápu ještě míň. Ano, je tu dost turistů, ale jsou vždy jen na malých parkovištích, přes která procházíme, protože cestují po americku. Autem k místu, rychle vystoupit, vyfotit, nastoupit a jet dál, což nám vyhovuje, protože na trailu jsme sami.

Na jednom parkovišti potkáváme pána s vnučkou. Von, jak se nám představí vzpomíná, jak byl v devadesátém druhém v Praze, jaké měl zážitky na celnici a hlavně, že byl v Plzni v pivovaru. Pivo stálo pětadvacet centů a tak se rozšoupl dal si jich šest a druhý den mu bylo tak špatně jako nikdy. Jirka říká, že doma jsou jedinci, kteří vypijí i dvacet piv a Von vypadá, že vůbec nechápe. Ale prý se mu v Čechách líbilo. Cestou nás zastaví ještě pár dalších lidí, kteří o PCT neví a vzdálenost je šokuje. Smějeme se a říkáme, že to není tak hrozné, ale jejich výmluvné pohledy hovoří za vše.

Cesta je opět kombinací škrábání se do kopce a prachu. Oregonský prach je tak jemný, že zůstává nejen v nose a dutinách, ale proděravěl mi oba páry ponožek, které mám teprve dvě stě mil. Zhruba v polovině je možnost si zajít míli na vyhlídku a smozřejmě ji jako správní turisti využíváme. Batohy a hole schováme za strom, a doufáme, že se s nimi nebude chtít nikdo vlačet. Bez zátěže půl míli do kopce vyběhneme jako nic a jsme rádi, že jsme nebyli líní. Vyhlídka je zde z důvodů požárů, protože se z ní pozorují. Dozvídáme se, že ne všechny požáry jsou špatné, protože ty vzniklé bouřkou, nejsou-li extrémního rozsahu, stabilizují počet zvířat a hmyzu v přírodě a jsou pouze monitorovány a nejsou přímo hašeny. Nejhorší jsou požáry, které založí svou nedbalostí člověk. Jezero je na některých místech až šest set metrů hluboké a mne by moc zajímalo, co tam žije za ryby.

Batohy na nás dole čekají a tak je můžeme nasadit a pokračovat. Pořád se kochám, ale Jirka už je trochu nervózní s vidinou brzkého občerstvení. Konečně přijdeme k občerstvení, kde jsou davy lidí. Dávám si salát, Jirka chilli, zmrzlinu a kávu a svět je hned tak nějak barevnější. Shodujeme se, že od dopolední krize jakoby uběhl týden. Je zajímavé, jak momentální pocit, třeba jen z únavy může neskutečně ovlivnit vnímání a hlavně jak rychle se může změnit. Ráno jsme měli shodně pocit, že neujdeme už ani pět mil a zase nás to baví.

Pauza tradičně rychle uteče a v pět vyrazíme ještě našlapat pár mil. Nohách se moc nechce, nám s po jídle zapnutým bederním pásem taky ne. Chvíli si zvykáme na trail, trochu bojujeme s únavou z celodenního slunce, ale když se u posledního zdroje vody umyjeme, je nám o sto procent lépe. Trocha ledové vody dokáže zázraky. Aby se to nepletlo, opět zaútočí hejno rozbzučených sosáků, nasadím síť, abych se dnes po desáté zpotila. Po dalších pár hodinách chůze to v osm balíme na ojedinělém rovném placu s pouze několika desítkami komárů. Trochu si zacvičíme, něco pojíme a v obvyklých deset dopisuji blog. Dopředu tak nějak tuším, jak se mi bude chtít ráno vstávat.

Napsat komentář