Blog

Den sto druhý aneb jednou to přijít muselo a klony útočí

Ráno v šest vstáváme již za hlasitého bzučení zvenčí. Nemusím ani popisovat, jak moc se nám chce obléct si síťovaný oblek a jít ven. Stovky natěšených upírů nás bodají i přes síťovinu, a tak se pro jistotu ještě nastříkáme repelentem. Jediný který opravdu funguje je DEET, který má však tu nevýhodu, že díky svému stoprocentnímu chemickému složení spolehlivě zahubí nejen komáry, ale i vás. Máme proto “jemnější” variantu Picardin, ale nedělám si iluze, že jeho aplikací svému tělu dělám dobře.

Snídáme ve stanu a s náladou to jde od desíti k pěti. Do Shelter cove je to osmnáct mil a protože víme, že tam komáří nejsou, zůstaneme tam. Kolem osmé už šlapeme a je od rána neskutečné dusno. Takové to dusno před bouřkou, kdy se nehne ani stéblo trávy, což je v kombinaci s pětatřiceti ve stínu, úmorným sluncem a sítí přes celé tělo neodolatelná kombinace. Možná mi oregonský bůh chce ukakázat, jak to taky může vypadat a připomenout, že doma dobře, doma nejlépe.

Najednou proti sobě vidím známou tvář. DutchOven s přítelkyní je pár, s kterými jsme několikrát stanovali před vstupem do Sierry. Jeho přítelkyně natěšeně s cepínem plánovala pohodový průchod, on už tak nadšený nebyl. Dopadlo to tak, že po necelé první sekci s velmi nebezpečným brodem dvou řek přeskočili následujících dvě stě mil s tím, že se pak vrátí. Konečně někdo normální, kdo narovinu řekne, jak to tam vypadalo, že denně rangeři zachraňovali několik lidí a z této skutečnosti byli neskutečně otrávení. Doslova prý řekli, že bohužel lidem průchod zakázat nemohou, ale pokud člověk nemá horolezecké zkušenosti, neumí brodit řeky a není si jistý tím, co dělá, je naprostý magor, pokud tam v tuto dobu jde a riskuje život nejen svůj, ale i ostatních. Lidé si nakoupí Garmin GPS a myslí si, že zmáčknou jedno tlačítko a jsou zachráněni, ale takto to opravdu nefunguje. Zmáčknutí onoho tlačítka stojí čtyřicet tisíc dolarů a risk záchranářů, kteří se s vrtulníkem musí dostat do hor, což samozřejmě není možné za každého počasí. O tom, stejně jako o dalších nehodách, které se letos staly, se vůbec nemluví. Nikdo skutečně neví, kolik lidí a jak prošlo, ani kolik lidí je ještě vůbec na trailu. Existují sice statistiky, kterými se mnozí ohání, ale ty nejsou oficiální, respektive vychází pouze z toho, kdo se zapíše nebo nezapíše do registru. Ty nechávají spoustu lidí dosti chladnými nebo se prostě zapsat zapomenou, což se mně stává dost běžně. Tolik asi k průchodu letošní Sierry v červnu. Je tak dost možné, že se s oběma v Sieře potkáme, což by bylo moc fajn.

Před polednem se nám oběma udělá špatně. Já začnu kýchat s takovou intenzitou, že při každém dalším kýchnutí o dvacet čísel nadskočím. Do toho mi teče z nosu tak, že nestíhám ani smrkat. Připadá mi, jak když mám chřipku. Jirkovi nebylo dobře už včera, na mě to padlo dnes. Nabíráme vodu, děláme si vločky a kapitulovaně odháníme další hejna komárů. Tohle se opravdu nedá, zlatá zima. Přemýšlím, z čeho by nám mohlo být zle. Neměli jsme kde nastydnout, docela jsme spali, když v tom mi to dojde. Repelent. Úplně cítím, jak mi koluje tělem. Používáme ho sice už nějaký pátek, ale poslední dni v daleko větší intenzitě. Proto jsem nechtěla DEET, protože jsem četla mnoho případů, kdy z něj lidem bylo zle. Očividně to není jen DEET, ale co s tím? Nechat se raději sežrat za živa? Asi nebude jiná možnost. Pálí mne oči a na plicích a navrhuji polední siestu. Jirka okamžitě souhlasí, během tři minut postaví stan a já na necelé dvě hodiny upadnu do komatu, protože tomuhle spánek říkat nemůžu.

Probudím se v půl druhé a nejsem schopná říct, zda je mi líp nebo hůř. Uklidňuji se, že před námi je posledních deset mil. Deset mil! Šestnáct kilometrů a z toho prvních pět do kopce. Zda se mi chce brečet nebo smát nedokážu říct. Tušila jsem, že se celý trail nepovede projít ve stoprocentni fyzické kondici a naštěstí slabé chvíle nikdy netrvaly dlouho, ale momentálně si opravdu nedovedu představit nasadit batoh na záda a jít deset mil v tom dusnu. Navíc v té příšerné síti, která jako jediná trochu chrání před komáry. Myslela jsem, že síťovaný oblek byl výsadou princezny Kolobězky. Ten její však působil trochu vzdušněji a šik a já bych momentálně dala celé království za koloběžku. Motorovou.

Nemyslím a veškeré úsilí věnuji dávání nohy před nohu. Krok za krokem je jediný způsob, jak se nezbláznit. Strašně se potím. Jakobych potila jak repelent, tak potencionální bacily. Najednou začnou padat velké kapky a v dálce hřmí. Nad námi je modro, přesto prší. Během chvíle se vzduch trochu pročistí a začne zlehka foukat. My dojdeme na kopec a je nám lépe. Jako lusknutím prstů agónie zmizela. Ještě více si uvědomuji relativitu všeho. Jak jsme se učili nejen na Vipassaně – Všechno přejde. To nepříjemné tu však bývá dosti intenzivní.

Posledních pár dní si tu všímáme dost zajímavého jevu. Proti nám se doslova rojí kluci, které musel po cestě někdo naklonovat. Jednoduše řečeno, z jihu kráčí pražstí hipsteři, které, pravda, někdo trochu zašpinil, sebral jim Macbook a místo toho dal do rukou trekové hole a na záda batoh. Stejné vousy, stejné obličeje, stejný Nietzeho rozervaný výraz. Skoro ani nepozdraví. Říkám si, že kdo Sierrou skutečně prošel, zanechalo to na něm nesmazatelné stopy, ale oni všichni určitě horami neprošli. Že by někde v oblasti severní Kalifornie byl portál, který unifikuje? A jestlipak funguje i z druhé strany? Naroste mi, než dojedu domů také plnovous? A přestane Jirka mluvit? Docela se tím dost bavíme, když za den jako stín přijde z protisměru desátý klon.

Do Shelter cove dorazíme, v podstatně lepší formě chvíli před šestou. Kdyby mi teď někdo řekl, že mám jít dalších deset mil, lehnu si na zem a budu předstírat, že jsem mrtvá. Jirka dá jasně najevo, že nejdřív jdeme na jídlo a za dvacet minut už má před sebou obrovský wrap s domácími hranolky a já salát. Zelenina. Jídlo! O hranolky se podělíme a svět je zase v pořádku. Můžeme se jít vysprchovat a já si po delší době opět myji vlasy mýdlem a mám pocit, že je už nikdy nerozčešu. Než přebalíme jídlo z balíku, který tu na nás čekal a opětovně neúspěšně se pokusíme připojit na místní wifi, která tradičné nefunguje, je jedenáct večer. Fotky a zbytek blogů asi budu nahrávat až z Prahy, pokud pan Trump, namísto vymýšlení hovadin, nevěnuje část státního rozpočtu tomu, aby alespoň někde fungoval internet.

Napsat komentář