Blog

Den šestý aneb řekněte tam nahoru své plány a ve vteřině je všechno jinak

Večer ještě než jsme usnuli začalo lehce foukat. Jistě, hlásili přece šedesáti procentní možnost deště a lehký vánek. To co přišlo v noci však předčilo všechny moje obavy. Díky bohu, že jsme zůstali na prvním kempovacím místě, kam se schází z trailu dolů a vlastně je celé v bývalém korytu řeky, takže alespoň trochu v závětří. Vítr byl takový, že i takto schovaní jsme v noci třikrát upěvňovali stan, který padal, modlili se a skoro nespali.

Ráno jsme vstávali v půl šesté, abychom rychle pochopili, že v tomhle asi nikam nedojdem. Mlha, déšť a šílený vítr opravdu nejsou ideálními společníky na cestu po hřebeni. Byla jsem smířená, že bude zima a asi sprchne, ale v tomhle by psa nevyhnal. Ani jeden z nás nemá kalhoty do deště a ani teplou čepici. Změna plánu byla jasná. Přes hřeben dalších pět mil ke zdroji vody a silnici je to příliš nebezpečné, tak trochu změníme trasu, vyškrábeme se k silnici přes křoví už nyní, budeme doufat chytnout stop do Julianu a náš zero den si vybereme o dva dni dřív.

Bleskově jsme sbalili aniž bychom odletěli se stanem pryč. Téměř běžíme nahoru do kopce a já smutně míjím včerejší pečlivě vyhrabanou jamku na ranní potřebu, která zůstane prázdná. Není čas ztrácet čas a musíme to vydržet. Moje lehké legíny na surfování, které jsou ideální proti slunci tentokrát moc velkou službu nedělají, takže jsem mokrá během pár vteřin. Po dvaceti minutách vylezeme k silnici, kde není vidět na krok a vichr mi nedovolí ani vyndat telefon z kapsy a tedy ani tu slotu vyfotit. Děkuji znovu, že jsem si zapomněla přibalit rukavice do balíku do hor a tak alespoň ty mohu použít. Rozhodneme se rychle, že raději než stát a čekat na auto, které v pondělí v sedm ráno težko po málo frekventovné silnici pojede, vydáme se pěšky napřed. Nejhorší scénář bude, že dvanáct mil po silnici budeme muset dojít pěšky. Mám co dělat, aby mě neodfouklo zpátky do lesa.

Touto Jirky koláží, kdy fotky od sebe dělí asi 45 minut se všichni s přestávkami bavili celý den:)

Plácáme se ve větru dalších dvacet minut, když najednou slyšíme zvuk motoru. Vypadáme velmi zoufale a auto okamžitě staví. Uvnitř jsou už naši tři společníci z předchozího večera, kromě jedné slečny, která se v nepromokavém oblečením vydala po treku dál. Nevím, zda je to odvážné nebo nerozumné, mně to přijde spíš zbytečné. Vysedneme za další půl hodinu v Julianu, objednáváme cenově velmi příznivý hotel, kde nám večer v ceně i vyperou, ráno se můžeme těšit na snídani a doufáme, že i přes nepřízeň počasí zítra ráno zpět vyrazíme.

Úsměv vypovídá o tom, že jsme dostali poslední tři volné pokoje

Pokoje budou připravené až za šest hodin a tak máme dostatek času na kávu a těšení se na sprchu. Ačkoliv si těchto maličkost vážím i doma, tady dostávají úplně jiný význam. Trochu nás mrzí, že se tady lehce zasekneme o den dřív než jsme chtěli, ale den v dešti a pěti stupních by nás zbytečně oslabil. Načerpané síly v dobré společnosti německého páru a Jacka Nicholsona se jistě budou hodit. Jak říkáme od začátku – nezávodíme, ale užíváme si každou minutu.

Káva a sucho, ráno ještě zcela nepředstavitelné věci

Naše první kroky vedou do vyhlášeného Mom’s pie, kde každý PCT hiker dostane zdarma koláč se zmrzlinou, což v našem případě znamená, že já si koupím kávu a Jirka bude mít dva koláče a zmrzliny. Pro jistotu zapomínáme permit na PCT v batohu (je nutné se permitem prokázat) a tak si Jirka dva koláče kupuje a já jsem na svém. Nechceme slevu zadarmo, že. Nevím, zda je výhoda, že u kávy je možné doplnění zdarma, protože za ty dvě a půl hodiny, co tu sedíme zvládnu dvě a mám oči jako baterky.

Jirkův první ze dvou malých koláčků

Když se dostatečně uvelebíme, dorazí dva další hikeři. Kluk s holkou. On vypadá relativně “normálně”, ale slečna již od dvěří působí, že se účastnila zápasů v bahně a s největší pravděpodobností nevyhrála. To co následuje, když přijde blíž, tato stránka neumí přiblížit. Podobný smrad jsme zažili v L.A., když jsme míjeli bezdomovce, který nejenže se nemyl ani nepamatuje, ale ani si nesundaval kalhoty. NIKDY. Slečna si sedla za Jirku a ten se během pár vteřin začal ošívat. Nejdřív jsme se mu s Jackem smáli, že má díky svému nosu extrémně vyvinutý čich a dali mu proto interní trailové jméno “Labrador”, ale za chvíli, když se odér začal šířit všude, nám trochu došel humor. Chápu, že jsme v lese a nemyjeme se každý den, ale…Existují vlhčené ubrousky, v horším případě existují jakékoliv ubrousky namočené třeba dešťovou vodou nebo si na ně šlověk prost plivne…U bezdomovce jsem schopná to pochopit, má trochu jiné starosti než hygienu, ale u slečny oblečené za desítky tisíc to prostě nechápu. V polokomatu dopíšu článek co jsem slíbila a rychle ho odesílám, neschopná poslední revize.

Přidušení hikeři

Ač se slečna s námi chtěla kamarádit, zvedáme se jak pára nad hrncem. Je poledne a přesouváme se na oběd naproti na první jídlo, které nebude instatní. Docela zřetelně si pamatuji na vesnické americké porce a tak navrhuji dát si jídlo napůl. Jirkovo po dvou kusech koláče hladové oči divně koukají, ale souhlasí. Za dvacet minut mi děkuje, protože to co přistálo na stole, bylo z ligy dřevorubeckých hodů. Našemu německému kolegovi přistanou na stole hranolky s chilli a on ani přes připomínání jeho včerejší smutné večeře skládající se ze dvou tortil s burákovým máslem není schopen sníst víc než půlku.

Takový malý oběd:)

Na pokoj nás pouští až ve tři a tak z očekávaného volného dne příliš nezbývá. Musíme objednat na amazonu kalhoty do deště a nepromokavé ponožky, u čehož se spolehlivě vynervujeme. Nevíme zda dojdou a pokud ano, zda. Nám budou. Shodujeme se, že chodit v lese s batohem je daleko větší pohoda. Navečer jdeme dokoupit zásoby na příští čtyři dni, protože bohužel díky tomu, že zítra se na trail budeme vracet musíme nést jídlo na víc dní. Poprvé také poneseme vodu na 25kilometrů, na což se opravdu netěším, protože každé kilo na zádech je neskutečně znát.

Podle předpovědi má být zítra deset stupňů s občasným deštěm a v noci stupně dva. Přesto jsme připraveni ráno vyrazit, ale já se stále nemůžu zbavit myšlenky, že takhle jsem si tu poušť opravdu nepředstavovala:)

Napsat komentář