Blog

Den šestnáctý aneb den kdy kopec dostal zcela jiný význam

Díky šikovnému místu na spaní uprostřed skal nás nebudil vítr, takže Jirka spal jako miminko. Já už tak docela ne, díky nezvyklému tichu jsem se několikrát budila a měla pocit, že kolem stanu někdo chodí. Klasický případ, kdy slyším i zvuky, které neexistují. Nebudu lhát, chtělo se mi čůrat a podařilo se mi to zaspat až do čtyř ráno, kdy už nebyla taková tma a já se odvážila s čelovkou vyjít ven. Na místě byla malá jeskyně, která jistě zažila velké věci a uprostřed ní skládací židle. Někdy mám prostě moc velkou fantazii.

Chvíli po šesté jsem byla vzhůru a po již tradiční půlhodince jsem vzbudila i Jirku. Kávou, jak jinak. Bylo krásně teplo a tak jsme samozřejmě vyráželi o půlhodiny později než jsme chtěli. My bychom chtěli vyrážet v třeba v pět ráno, ale nějak toho nejsme schopni. Věděli jsme, že dnes budou kopce, ale to jsme ještě netušili, co nás čeká doopravdy.

K vodě jsme to měli zhruba čtyři míle. Abychom jí mohli nabrat, museli bychom jít zhruba míli ostrým padákem dolů a stejnou cestou se vyšrábat zpět, což se ani jednomu z nás nechtělo, protože to znamenalo minimálně hodinu zdržení. Měli jsme ještě tři litry a k další vodě zbývalo mil jedenáct, tedy asi šestnáct kilometrů. Rozhodli jsme se to zkusit, protože jsme si naivně mysleli, že za trochu více než čtyři hodiny tam budem. Jak šeredně jsme se spletli.

To co nás čekalo nebyly kopce ale krpály, kde trek se skládal z velkých kamenů, ještě větších balvanů a popadaných stromů. Maximální rychlost tři kilometry za hodinu a byla jsem si naprosto jistá, že mi někdo přes noc nasypal do batohu pytel kamení. Pár dní před svými dni jsem úplně bez energie i doma, a to nejdu celý den do kopce s převýšením skoro dva kilometry s dvanácti kilo na zádech. Vypadala jsem asi hodně zoufale, protože se Jirka nabídl, že mi vezme i moje nesmeky a balení vlhčených ubrousků. Zase jsme nenesli skoro žádnou vodu, takže jsme šetřili alespoň nějakou váhu. Při jedné přestávce, během které jsem se snažila si převázat puchýř na malíčku kolem nás proběhl nesnesitelně pozitivní američan. Nevím na čem jel, ale když mi třikrát zopakoval, jak jsou tu nádherné výhledy a že tato část treku je naprosto skvělá a co na to říkám, jsem se měla co držet, abych ho zcela nepřátelsky neposlala někam. Ano výhledy byly krásné, jen tři hodiny stále stejné, rozuměj my ve výšce 2500metrů se strmým srázem dolů a moje pocity na zvracení kdykoliv jsem výš než tři metry bohužel stále ještě nepřestaly.

Musím říct, že se moje stavy střídaly jak na houpačce. S blížící se menstruací jsem dost emotivní (prostě na ránu) i doma, a tady se to báječně umocnilo. Jirka už to zná, tak se mě raději na nic neptal. Výsledkem bylo, že jsem půl dne mlčela, byla jsem ráda, že jsem ráda a snažila se přesvědčit sama sebe, že tento úsek právě v tento čas má určitě svůj smysl. Myslím, že měl, protože poté, co jsme se v půl čtvrté dohrabaly k vodě, mi začalo být podstatně lépe. Měli jsme takovou radost, že to máme za sebou, že jsme se u vody zdrželi hodinu a nějak nám nedošlo, že jsou všude okolo zbytky sněhu, takže jsme pěkně vymrzli.

Čekalo nás posledních pár mil a nevím, proč jsem si myslela, že už to bude po rovině. Nebylo. Nakonec byl opět krpál s trekem, který připomínal obrovské schody až do nebe. Přepnuto na autopilota jsem se kochala nádhernými výhledy, protože jsme byli nad mraky a tady to vypadalo, že jsem ve světě sami o sobě. Nahoře na kopci jsme se potkali s Jackem a němci, kteří dorazili chvíli před námi. Chudák Marcel, protože nás ráno neviděli, jak jsme byli schovaní, že jsme před nimi tak to celou dobu hnal bez přestávky. Jack zase čtyři hodiny čekal v Saddle junction, což mu ale myslím, zas až tak moc nevadilo. Zjistíme jejich plány na zítra – určitě budou ráno rychlejší a s jistotou neví, zda půjdou či nepůjdou na Mont Jacinto a my pokračujeme dál. Nemáme totiž vodu. Narazíme na potůček který vede přes trail, nebo spíš vodu z odtávajícího sněhu a tak je jasné, že můžeme zakempovat. Najdeme nejhezčí místo, které jsme zatím viděli, v závětří a bez komáru, což je vykoupeno zimou. Vedle stanu je zbytek sněhu. Já vařím nebo spíš ohřívám vodu pro dnešní menu brambor s rýží a Jirka dojde pro vodu. Dneska je to bohužel bez cvičení, protože dojdeme těsně před soumrakem a myslím, že cvičení v pěti stupních by nebylo úplně ono. V noci bude přinejlepším na nule, tak navlíkám o tričko navíc a doufám, že péřovka zůstane ještě chvíli pod hlavou. Se sirkami v očích dopisuji blog a moje touha po čtení zůstane dnes zcela určitě nenaplněna.

Napsat komentář