Blog

Den sedmý aneb ani psa by nevyhnal, ale my sebe ano

Ráno se v sedm vzbudím celá rozlámaná z měkké matrace a na jediném mini místě vedle postele dělám půl hodiny něco, čemu říkám ranní praxe. Stoje na rukou jsem raději vynechala protože hrozilo, že při nepovedeném stoji bych vypadla z okna. V půl devaté jdeme na snídaní, kde se jako první chod podává musli. Já jsem alergická na lepek a Jirka na ořechy, takže snová dvojice jakéhokoliv hotelu. Jirka dostává musli bez oříšku a já si dávám kávu. Druhý chod mne mile překvapil dostanu zapečené vajíčko se špenátem a Jirka vlastní volbou vafli z ovocem, čehož následně lituje, tak mu kolegiálně kus své porce nechám. Ostatní pak beží znovu do Moms pie pro svou bezplatnou verzi koláčku a já, protože se nepotřebuji sebemrskačsky dívát, jak si cpou pusu jahodovou parádou volím na pokoji sprchu do foroty, protože koupání není nikdy dost:)

Jirka přijde docela zmožen, protože dostali i další kávu, tak možná zlatá alergie. V 10:30 vycházíme ven a já mám chuť se okamžitě otočit a jít zpátky dovnitř. Všude mlha a nepříjemně mrholí což je pro moje kraťasy ideální kombinace. “Nahoře bude slunce, to lezavo je určitě jen tady v dolíku” snaží se mě Jirka dost nepřesvědčivě uchlácholit. Nemáme jinou možnost, tak jdeme pomalu stopnout někoho, kdo bude tak hodný a deset mil nás hodí zpět na trail, tam kde jsme včera skončili.

Máme štěstí a asi po deseti minutách moknutí nám staví slečna, které rádi dáváme přispěvek deset dolarů. Karma musí být. Mlha je tu menší, ale zas fouká pětkrát tolik. Ve čtvrt na dvanáct už běžíme a touto činností strávíme až do půl šesté do večera. Cesta se klikatí klasicky nahoru a dolu, kdy jeden kopec není buď nahoru nebo dolů, ale hezky klikatě obojí, aby se to nepletlo. Myslím, že ten kdo trail vymýšlel, měl buď hodně upito nebo dost drsný smysl pro humor. Děláme jen dvě kratší přestávky na svačinu a kempujeme trochu dřív, než jsme původně mysleli, protože na tomto místě by mělo nejméně foukat. Nedovedu si představit, jak musí foukat na tom větrném místě, protože teď to vypadá, že uletíme i se stanem.

Teplota je krásné čtyři stupně a já ležím ve spacáku v péřovce a jsem moc ráda, že jsem se nenechala přesvědčit ke koupi lehčího a tím i tenčího spacáku a mám pěkně ten do minus deseti, ve kterém je mi zima zatím jen trošku. Bohužel večerní cvičení dnes nebylo, protože papírová podložka by uletěla a v péřovce se v písku moc cvičit nedá. Snad zítra budou lepší podmínky. Připojuje se k nám Jack a večeříme společně instatní brambory, my je máme vyladěné ještě s vločkami. Výhodou je, že člověk má hlad a je mu to úplně jedno, protože když si všechno nese na zádech neptá se “co bych si dal” ale spíš “co jsem ochoten padesát kilometrů táhnout”:)

Zítra nás čeká dalších dlouhých pětadvacet kilometrů bez vody a ještě pár takových úseků a moje velbloudí žízen vezme za své.

Napsat komentář