Blog

Den sedmnáctý aneb co jde nahoru musí jít opět dolů

V noci jsem se dvakrát probudila zimou a snažila se zaspat nutkání jít na malou. Tentokrát ne ze strachu, ale z přání neumrznout. Teplota dost pravděpodobně poklesla po bod mrazu. Ráno jsem se probudila v půl šesté a nekompromisně oznámila, že vstáváme hned a radši šla rovnou vařit kávu. Povedlo se mi otřít celým spacákem o stan mokrý díky kondenzaci a parádně si ho namočit. Nevím, jak je to možné, ale jakmile jsem v mokrém stanu, zdesetinásobím svou velikost a je pro mě nadlidským úkolem neotřít se o mokré stěny. Vypadá to, že nebudem sušit jen stan, ale i můj spacák.

Díky zimě jsme nezvykle rychlí a vycházíme v rekordním čase 6.50! Neuvěřitelné, ale stále se jedná o čas, kdy většina hikerů už je dávno na cestě. Dnešní plán je jasný – to co jsme včera v potu tváře vylezli dnes musíme sestoupat. Díky předpovědi počasí, která zní déšť a mlha vynecháváme vrchol Mount Jacinto, přes který oficiální trek PCT stejně nevede. S tímto nápadem přišel Jirka a já souhlasila. Ještě před pár lety by mi něco takového nemohlo uniknout, ale myslím, že vrcholy už honit nepotřebuji, zvlášť když z nich není nic vidět. Nesmeky sice máme, ale použijeme je i při cestě po trailu. Velkou část zvládáme jen v botách, ale když už asi po dvacáté kloužeme po sněhu, dojde nám, že je lepší si ty půlkilové krámy nasadit na nohy, než je táhnout na zádech. Zvládnout by se to s trochou štěstí možná dalo i bez nich, ale ve výsledku jsme rádi, že je máme.

Poté, co jsme úspěšně přehopsali po několika kamenech jeden potok, potkali jsme staršího pána s paní, kteří akorát přicházeli v protisměru. Pán byl určitě sedmdesátník, změřil si nás pohledem a bez zaváhání se vydal potok brodit. Paní si smutně prohlédla naše nohy a zavolala “ale oni mají suché boty.” Pán se však ani nehnul brvou a tak ho paní odevzdaně následovala. Tuším, že v Sieře nás brodění nemine, ale prostě mám ráda suché nohy a proto se dnes ke slovu dostaly i voděodolné ponožky. Nevěřila jsem, že něco takového může fungovat, ale zatím vypadají slibně.Pan s Pani to vzali stredem:)

Těšila jsem na sestup, ale nejdříve nás čekali ještě tři kopce připomínající včerejšek. Šlo se nám však podstatně lépe, asi i proto, že jsme věděli, že jsou pro dnešek poslední.

Dokonce se vyčasilo a dešti se nám podařilo uniknout. Odpoledne jsme při vodním zdroji vysušili stan a spacáky a zvládli i kávu. Pauzase nám trochu protáhla a dohonil nás i Jack. Němci jsou prý vzadu protože Klaudia se ztratila. Má můj obdiv, protože já bych pouze s jednou hůlkou nešla, a to navíc nemají ani nesmeky. Marcel nezapře německou náturu. Ještě včera byl skálopevně přesvědčený, že určitě půjdou na vrchol, což naštěstí po prvním sněhu vzdali.

V půl páté nám zbývá už jen pohodových sedm mil. Opět jsme se spletli. Vyšli jsme z lesa a rozprostřel se před námi nádherný výhled, který trochu kazili jen větrné elektrárny. Kopec byl však nekonečný a mně se začaly ozývat vnitřní strany nohou, těsně pod kotníkem. To, že mám zbytečně měkké boty vím od začátku. Také si trochu vyčítám, že jsem neposlechla svou intuici a nešla v barefootech, na které jsem zvyklá. Bolest se postupem času stává stále hůře snesitelnou. Trochu se bojím, že mi padá klenba protože kosti se nemůžu ani dotknout. Navíc se mi boty u malíčku pářou a z vnitřní strany je díra. Po dvou týdnech nošení bych si za 120 dolarů představovala větší parádu. Možná vyzkouším avizovanou přátelskost REI zákaznického servisu a pokusím se boty reklamovat. Ať se mi to povede nebo ne, pokud nebudu chtít jít bosa, budu si muset v blízké době koupit nové. A to si úplně nejsem jistá. Jirkovi se vrátily puchýře, a tak vstupujeme do třetího týdne v plné síle.

První místo na spaní je plné a nás čekají další dvě míle. Máme oba dost a já si začínám prozpěvovat “Na Okoř je cesta” a vzpomínám při tom na babičku, které jsem jako malá tuto písničku zpívala i s tanečním doprovodem. Tance dnes raději vynechám. Přece jen je trail dosti úzký a sráz strmý. Jsem na tom už tak špatně, že s díky příjímám Jirky bonbony, nad kterými normálně ohrnuji nos. Cestou nabíráme z potůčku, připomínající žabí hlen vodu a pokračujeme ještě kus dál a doufáme, že se někam vmáčknem. Další místo je plné lidí, které jsme již několikrát potkali. Je tu k mému i Jirky úžasu stále jedna slečna, kterou jsme potkali první den trailu a která si od té doby nevyprala ani jednu část oblečení. Od doby, co jsme vyšli jsem ji nepotkala nezhulenou a v jiné realitě. Musím říct, že být z poloviny takhle špinavá, pálím jedno brko za druhým taky, abych na to aspoň na chvilku zapomněla. S některými lidmi bych si docela ráda popovídala, ale v půl osmé si všichni čistili zuby a chystali se na “hikers midnight”, která je v osm večer. To nemůžeme nikdy stihnout, když jsme ještě nejedli a já večer píšu blog. Najdeme naštěstí místo asi o dvacet metrů níž, kde nikdo není a já svým “nočním” klepáním do klávesnice nebudu nikoho rušit. Pravý hiker ze mě asi nikdy nebude.

Povečeříme zbytek brambor s rýží a oba jsme tak vyřízení, že nám chutnají. Zítra jedeme do města nakoupit jídlo a obávám se, že i nové boty. Bohužel tu není opět signál, jako předcházející tři dni a tak detaily typu kam pojedeme a jak se tam dostaneme musíme vyřešit až zítra. To je také důvod, proč není někdy blog každý den. Poctivě ho každý večer píši, ale dost často jsme na místě bez signálu.

Dole nad městem lítají blesky, pár kapek již padá na stan a já doufám v klidnou noc.

Napsat komentář