Blog

Den sedmnáctý aneb co jde nahoru musí jít opět dolu. Hned druhý den

V noci jsem se poprvé dvakrát probudila zimou a opět jsem zaspávala nutkání jít na malou. Tentokrát ne ze strachu, ale z přání neumrznout. Myslím, že lehce pod nulou být mohlo. Ráno jsem se probudila v půl šesté a tentokrát nekompromisně řekla, že vstáváme hned a radši šla rovnou vařit kávu. Povedlo se mi otřít celým spacákem o stan mokrý díky kondenzaci a parádně si ho namočit. Vypadá to, že nebudem sušit jen stan, ale i můj spacák.

Díky zimě jsme nezvykle rychlí a vycházíme v rekordním čase 6.50! Neuvěřitelné, ale stále se jedná o čas, kdy většina hikerů už je na cestě. Dnešní plán je jasný – to co jsme včera v potu tváře vylezli dnes musíme sestoupat. Díky předpovědi počasí, která zní déšť a mlha vynecháváme vrchol Mount Jacinto, přes který oficiální trek PCT stejně nevede. S tímto nápadem přišel Jirka a já souhlasila. Ještě před pár lety by mi něco takového nemohlo uniknout, ale myslím, že vrcholy už honit nepotřebuji, zvlášť když z nich není nic vidět. Nesmeky sice máme, ale použijeme je i při cestě po trailu. Velkou část zvládáme jen v botách, ale když už asi po dvacáté kloužeme po sněhu tak si říkám, proč ty půlkilové kusy železa nenasadit na nohy. Najednou se šlo o trochu lépe a dokonce jsme se dostali k části, kde jsem byla ráda, že jsme tuto mrtvou váhu vláčeli od Idyllwild v batohu.

Poté, co jsme úspěšně přehopsali po několika kamenech jeden potok, potkali jsme staršího pána s paní, kteří akorát přicházeli v protisměru. Pán byl určitě sedmdesátník, změřil si nás pohledem a bez zaváhání se vydal potok brodit. Paní si smutně prohlédla naše nohy a zavolala “ale oni mají suché boty.” Pán se však ani nehnul brvou a tak ho paní odevzdaně následovala. Tuším, že v Sieře nás brodění nemine, ale prostě mám ráda suché nohy a proto se dnes ke slovu dostaly i voděodolné ponožky. Musím nadšeně konstatovat, že opravdu fungují.Pan s Pani to vzali stredem:)

Těšila jsem na sestup, ale nejdříve nás, asi abychom nezapomněli, čekali ještě tři kopce připomínající včerejšek. Šlo se nám však podstatně lépe, asi i proto, že jsme věděli, že jsou pro dnešek poslední. Pak už jsme šli jen dolů, ale tak, že to co by vzdušnou čarou bylo deset mil, ve skutečnosti je čtyřicet.

Dost jsme se zasekli ve sněhu, ale potom už jsme skoro běželi. Dokonce se vyčasilo a dešti jsme unikli. Odpoledne jsme při vodním zdroji dokonce vysušili stan a spacáky a dokonce zvládli i kávu. Pauzu jsme trochu protáhli a dorazil za i Jack. Němci jsou prý vzadu protože Klaudia se ztratila. Má můj obdiv, protože já bych to pouze s jednou hůlkou a určitě nešla a to nemají nesmeky. Marcel nezapře německou náturu, ještě včera byl přesvědčený, že urřitě půjdou na vrchol, což naštěstí po prvním sněhu vzdali.

Kolem půl páte vycházíme na poslední část, pohodových sedm mil. Opět jsme se spletli. Vyšli jsme z lesa a rozprostřel se před námi nádherný výhled, který trochu kazili jen větrné elektrárny. Kopec byl však nekonečný a mně se začaly ozývat vnitřní strany nohou, těsně pod kotníkem. To, že mám pro sebe měkké boty vím od začátku. Také si trochu vyčítám, že jsem neposlechla svou intuici a nešla v barefootech na které jsem zvyklá. Bolest se postupem času stává stále hůře snesitelnou. Trochu se bojím, že mi padá klenba protože kosti se nemůžu ani dotknout. Navíc se mi boty u malíčku pářou a z vnitřní strany tam je díra. Po dvou týdnech nošení bych si za 120dolarů představovala větší parádu. Asi vyzkouším přátelskost REI obchodu a pokusím se boty reklamovat. Aťse mi to povede či ne, budu si muset v blízké době koupit nové, pokud nebudu chtít jít bosa. A to si úplně nejsem jistá. Jirkovi se zase objevili puchýře a tak vstupujeme do třetího týdne v plné síle.

První místo na spaní je plné a tak nás čekají další dvě míle. Máme oba dost a já dokonce začínám prozpěvovat “Na Okoř je cesta” a vzpomínám při tom na babičku, které jsem jako malá tuto písničku i s tanečním doprovodem zpívala. Tance raději vynechám, přece jen cesta je dosti úzká a spát strmý. Jsem na tom už tak špatně, že s díky příjímám Jirky bonbony, nad kterými normálně ohrnuji nos. Cestou nabíráme z potůčku, připomínající žabí hlen vodu a pokračujeme ještě kus dál a doufáme, že se někam vmáčknem. Další místo je plné lidí, které jsme již několikrát potkali. Je tu k mému i Jirky úžasu stále jedna slečna, kterou jsme potkali první den trailu a která si od té doby nevyprala ani jednu část oblečení. Je trvale “veselá”, což připisuji vydatným, denním dávkám trávy. Musím, říct, že být z poloviny takhle špinavá, pálím jedno brko za druhým taky, abych na to aspoň na chvilku zapomněla. Jsem prostě už asi stará a tak zůstanu raději u vlhčených ubrousků. S některými lidmi bych si docela ráda popovídala, ale v půl osmé u si všichni čistili zuby a chystali se na “hikers midnight”, která je v osm. To nemůžeme nikdy stihnout, když jsme ještě nejedli a já vždyck večer píšu blog. Najdeme naštěstí místo asi o dvacet metrů níž, kde nikdo není a já svým “nočním” klepáním do klávesnice nebudu nikoho rušit. Některé zvyky si nesu už dlouho a jeden z nich je neschopnost usnout před desátou večer. Pravý hiker ze mě asi nikdy nebude, ale zas mohu po večerech spisovat co me zrovna napadne .

Večeříme zbytek brambor s rýží a oba jsme tak vyřízení, že nám přijde, že je jíme poprvé. Zítra jedeme do města nakoupit jídlo a obávám se, že i nové boty. Bohužel tu není opět signál, jako předcházející tři dni a tak detaily typu kam pojedeme, jak se tam dostaneme musíme vyřešit až zítra. To je také důvod, proč není někdy blog každý den. Poctivě ho každý večer píši, ale dost často na místech bez signálu, abych mohla další den sedět na kameni, mávat telefonem nad hlavou a snažit se ho hodit na web:)

Dole nad městem lítají blesky, pár kapek již padá na stan a já přesto doufám v klidnou noc.

Napsat komentář