Blog

Den sedmdesátý třetí aneb Jirkovo narozeniny, moje výročí a ne všechna překvapení jsou příjemná

Ráno budík zvoní v půl šesté a i dnes je se mnou “washingtonská opice.” Pocit, že ač několik let nepiju, jakobych včerejší noc proskotačila. Dávám to za vinu divnému tlaku nebo jsem už prostě jen stará. Jak říkal jeden můj kamarád “ženská po třicítce má na výběr dvě varianty. Buď bude sexy mamina nebo prostě jen stará.” Takže asi tak. Stará a s batohem (mami promiň:)

Rovnou následuje ranní káva a poslední dávka “zeleného.” Není to ta stejná zelená, které jsem holdovala před patnácti lety, ale směs ječmene a vojtěšky a jiných strašně zdravých věcí, které jsou asi úplně k ničemu, ale ten pocit, že člověk do sebe dá kus sušeného zeleného je k nezaplacení. Jirka se mi nejdřív smál, ale teď to pije taky. Nevím zda ze solidarity, ale tvrdí, že mu to chutná. Každopádně zelené bylo dnes naposled. Jediné co máme je rýže a tak dnes bude po cestě k snídani. Už víme, že hlad a kopce jsou nejlepší kuchaři a tak nás to ani nerozhodí. Jirka do sebe hodí usyslenou poslední sušenku a před sedmou vyrážíme.

Dnes nás čeká jen deset mil do Stevens passu, kde máme balík a s ohledem na údálosti posledních dní (déšt, sníh, mlh, déšt, kopce, olepenost a smrad) dojedeme do čtrnáct mil vzdáleného Skykomishe, kde minimálně vypereme prádlo a sebe. Vzhledem k tomu, že Jirka má dnes narozeniny a už je skoro tak starý jako já a já mám pětileté výročí svého “vyšehradského letu ze skály dolů” se možná rozšoupneme a oproti původnímu plánu přespíme ve Skykomish. Po dvou mílích je jasné, že snídaně bude dřív než na vrcholu posledního kopce, protože se mi začnou klepat ruce i nohy. Fajn, tady se asi nalačno moc neproběhnu a na pránu to taky moc nejde.

Po rýži se zeleninou mi to běží jako po másle a krizi má dnes Jirka. Je vtipné, jak se střídáme. Jednou běží on a já se vzadu mrcasím a podruhé kouká na záda mně. Alespoň nějaká spravedlnost existuje a vždycky je na tom jeden lépe a může toho druhého malinko podržet (nebo taky dodělat:) Předbíháme všechny víkendové hikery včetně psů. Bez jídla v batohu to někdy docela jde.

U silnice chytám po týdnu první signál a po šesti dnech bez telefonu mám po deseti minutách s mobilem v ruce a dvaceti komářích kousancích chuť přístroj zahodit a utéct zpět do lesa. Beru to jako spojku s “reálných” světem a vyřízení povinností bez které ani vycházka do lesa není možná. Teprve až ve Stevens passu, když vejdeme dovnitř si uvědomujeme, že asi moc “normálně” nevypadáme, a to jsou tu na hikery zvyklí. Všude jsou terénní cyklisté, ale i ti vypadají civilizovaněji než my. Volám do ubytování, mají volno a tak dnes budou tři sprchy. Vyzvedáváme balík, dáme si rychlou kávu vylepšenou tyčinkami z balíku a jdeme se pokusit někoho stopnout.

Staví nám první auto ještě něž jsme se pořádně nastavili k silnici. Slečna jede do Seattlu, včera dovezla na trail nějakého hikera a při té příležitosti se trochu prošla a přespala v lese. Vypráví že ve městě chodí všude pěšky a auto má jen kvůli výletům do přírody. Za dvacet minut vystupujeme před jedinou zdejší kavárnou a jdeme si dát něco dobrého. Pokoušíme se objednat si nové bundy, protože ty co máme jaksi netěsní a ani jeden z nás není příliš naladěn se nechat znovu promáčet na kost. Po dvou hodinovém martyriu složeného z klasických obštrukcí typu “nemají velikost, nejde zaplatit kartou, nestihnou to doručit, je moc drahá” se nám nákup podaří a Jirka se už moc těší, jak bude za fešáka v barvě “pumpkin”, protože jinou neměli. Alespoň ho dobře uvidím na dálku a nespletu si ho s medvědem.

Po třetí se dostavíme do ubytování a začneme vybalovat batoh u čehož si pro jistotu otevřeme okno. Píše Tom, že akorát dorazil a že sedí spolu s ostatními hikery vedle v jediné hospodě.Bereme věci na vyprání a jdeme je pozdravit. Na místě jsou také holky, s nimiž jsme jeli před dvěma týdny ze Seattlu. Jirka dostane novou přezdívku a z Mr. Sox neboli pana Ponožky se stal Mr. TunaPop. Jedná se o trail jméno více než přiléhavé, protože od té doby co jsme vyšli, ani jednou nevynechal tuňáka k obědu a několik sušenek Poptart denně. Já zůstávam Medvědí holkou a dost mě potěšilo, že jeden spolustolující viděl na Apalačské stezce medvěda čtyřicetkrát. Upřímně doufám, že ho netrumfnu.

Na hotelu zjistíme, že s námi přestává spolupracovat naše vybavení. Powerbanka nejde nabít, mně z neznámého důvodu praskla obrazovka na tabletu, Jirkovi se totálně rozpadají boty…Asi ničemu zdejší podnebí příliš nesvědčí. Všechno najednou a zrovna dneska.

Než dopereme, dozabalíme jídlo, Jirka si spraví boty a já dodělám blogy je půl dvanácté a shodneme se, že jsme si výroční volný den představovali trochu jinak. Ale kdy plány vychází…Jsme v suchu, nemáme hlad a zítra nebudeme se ani snažit vstávat v šest ráno. Asi hlavně tohle nás má naše cesta naučit…

Napsat komentář