Blog

Den sedmdesátý sedmý aneb smíření na tisícáté míli

Nastavování budíku na pět ráno bylo nutné, protože mám stále v tuto dobu půlnoc a mé vnitřní hodiny odmítají tento čas automatického probuzení akceptovat. Viním zdejší zimu a vlhko. V komatu se vysoukám do ven, kam ani psa by nevyhnal a má jediná touha je se vrátit zpátky do spacáku a dva dny nevylézt. Dvacet jedna mil před námi s převýšením přes dva kilometry si ale žádá něco jiného. Do hodiny se sbalíme a vyrážíme.

Jako první nás čeká brodění v místě , kde býval most. Po něm však není ani památky, a tak pěkně hurá do ledové vody. Po prvním dvou krocích se mi nechce spát ani trošku. Začínáme brualním šestimílovým kopcem a aby toho nebylo málo, první míle je opět ve znamení prodírání se po krk kapradím. Ač neprší, jsme úplně mokří. Nemá cenu se ani rozčilovat ani situaci jinak komentovat. Člověk tak plýtvá drahocenou energii, kterou já momentálně nemám.

Jdeme, co to dá, a tak první z dnešních tří velkých stoupání zvládáme dobře. Abychom si nemysleli, že dostaneme něco zadarmo, čekají nás přechody pro ostrých kamenech a suti s prudkými srázy dolů. Jeden nepozorný krok a následky by byly nemilé. Po fyzicky náročném stoupání máme tříbit pozornost v technické části. I to nějak, ač ne tak rychle, zvládáme a kolem jedné obědváme u jezera.

Jsou zde již dvě dámy, matka s dcerou a než Jirka nabere vodu, paní mu nabídne, že si můžeme dnes postavit stan u ní na zahradě. Skvělá nabídka, kterou jsem jinde než tady v lese nedostala. Doufám, že jednou taky budu moci někomu nabídnout svou zahradu ke stanování. Nejdřív tedy potřebuji tu zahradu a dům, abych tam nemusela spát já, ale to se jistě nějak jednodušše zařídí. Domluvíme se, že jak dorazíme do Snoqualmie passu paní zavoláme. Než stihneme doobědvat začíná krápat. „To bude jistě jen pár kapek“, utěšujeme se.

Jakmile vyrazíme, rozprší se jako blázen a během deseti minut jsme mokří skrz na skrz. Pak se zase o deset stupňů oteplí, začne být neskutečné dusno, tlak poklesne nevím kam a my se po trailu jen mátožně motáme. Naštěstí už jdeme jen z kopce. Hra s deštěm se ještě dvakrát zopakuje přesně v tu chvíli, kdy stačíme malinko uschnout. Ve vzácný moment, kdy zrovna neprší míjíme míly tisíc. Počasí nezměníme, ale ušli jsme tisíc mil. Není to sice ani půlka cesty, ale sakra… JE TO TISÍC MIL. Napadlo by mě v mém nejdivočejším snu, že někdy ujdu přes patnáct set kilometrů? Ani omylem. Mám-li být upřímná, ani v největší krizi mě nenapadlo skončit, ale také je pravda, že chodit v dešti a mokru mě opravu nebaví. Je mi trvale zima a jsem neskutečne ztuhlá, což zrovna ke skotačivé, radostné náladě moc nepřidá. Ale i to je součást cesty.

Ve Snoqualmie na benzince vyzvedneme balíky a jdeme se pokorně zeptat do zdejšího jediného hotelu, zda nemají volno. Mají. Zavřeme oči při placení a jdeme se ubytovat do sucha. Po sto padesáté stanovat v dešti úplně mokří už nechceme. Znovu vidím, že chození je opravdu ta nejmenší a nejradostnější část trailu. Počasí mění vše a letos se rozhodlo nám ukázat, co dovede. Každý den je díky němu neskutečně vyčerpávající, ale zřejmě má trail v plánu nás co nejvíc zocelit. S nadějí denně vysílám, že už zocelení jsme a počasí by se mohlo alespoň trochu umoudřit.

Potkáváme pár lidí, co se s nimi míjíme už od začátku trailu a sdílíme své, díky počasí, velmi podobné zážitky. Jirka usne u zapnutého filmu a já do půlnoci pokračuji ve své tradiční nespavosti, při které jsem tak unavená, že nemohu usnout. Ráno musíme pokračovat a já doufám, že už nebude pršet.

Napsat komentář