Blog

Den sedmdesátý sedmý aneb smíření na tisícáté míli

Budíček v pět ráno byl nutný, protože se stále nevrátilo moje automatické probuzení v tento čas. Stále to přičítám zdejší zimě a vlhku. V komatu se vysoukám do zimy a mokra a jediné co se mi chce je se vrátit zpět do spacáku a dva dny nevylézt. Dvacet jedna mil před námi s převýšením přes dva kilometry si ale žádá něco jiného. Do hodiny se sbalíme a vyrážíme.

Jako první nás čeká brození v místě , kde býval most. Po mostu ani památky, tak pěkně hurá do ledové vody. Spolehlivě mne to probere. Začínáme brualním šestimílovým kopcem a aby toho nebylo málo první míle je opět ve znamení prodírání se kapradím, takže ač neprší, jsme úplně mokří. Nemá cenu se už ani rozčilovat ani se jakkoliv pozastavovat.

Jdeme co to dá a tak první z dnešních tří velkých stoupání zvládáme dobře. Abychom si nemysleli, že budeme mít něco zadarmo, čekají nás přechody pro ostrých kamenech a suti s prudkými srázy. Jeden nepozorný krok a následky by byly nemilé. Po fyzicky náročném stoupání máme tříbit pozornost v technické části. I to nějak, ač ne tak rychle, zvládáme a kolem jedné obědváme u jezera.

Jsou zde již dvě dámy, matka s dcerou a než Jirka nabere vodu paní mu nabídne, že si můžeme dnes postavit stan u ní na zahradě. Skvělá nabídka, domluvíme se, že jak dorazíme do Snoqualmie passu zavoláme jí. Než stihneme doobědvat začíná krápat. To bude jistě jen pár kapek, utěšujeme se.

Jakmile vyrazíme, rozprší se jako blázen a během deseti minut jsme durch. Pak se zase o deset stupňů oteplí, začne být neskutečné dusno, tlak poklesne nevím kam a my jsem jako přejetí. Naštěstí už jdeme jen z kopce. Nevím zda jen je na místě, protože to co jsme nastoupali klasicky sestoupáváme a jsme jako mátohy. Hra s deštěm se ještě dvakrát zopakuje přesně v tu chvíli, kdy stačíme malinko uschnout. Ve vzácný moment, kdy zrovna neprší míjíme míly tisíc. Počasí nezměníme, ale ušli jsme tisíc mil. Není to sice ani půlka, ale je to tisíc mil. Mám-li být upřímné, ani v největší krizi mne nenapadlo končit, ale zároveň chodit v dešti a mokru mne opravu nebaví. Je mi trvale zima a jsem neskutečne ztuhlá, což zrovna ke skotačivé radostné náladě moc nepřidává. Ale i to je součást cesty.

Ve Snoqualmie na benzince vyzvedneme balíky a jdeme se pokorně zeptat do zdejšího jediného hotelu, zda nemají volno. Mají. Jdeme se ubytovat do sucha, protože stanovat v dešti už prostě nechceme. Znovu vidím, že chození je opravdu ta nejmenší a nejradostnější část trailu. Počasí mění vše a asi se letos rozhodlo nám ukázat, co dovede. Každý den je díky němu neskutečně vyčerpávající, ale zřejmě má v plánu nás co nejvíc zocelit. S nadějí denně vysílám, že už zocelení jsme a mohlo by se alespoň trochu umoudřit.

Potkáváme pár lidí, co se s nimi potkáváme už od začátku trailu a sdílíme své, díky počasí velmi podobné zážitky. Jirka usne u zapnutého filmu a já do půlnoci pokračuji ve své tradiční nespavosti, při které jsem tak unavená, že nemohu usnout. Ráno musíme pokračovat a já doufám, že už nebude pršet.

Napsat komentář