Blog

  • Home
  • Pacific Crest Trail (PCT)
  • Den sedmdesátý první aneb celé království a půl princezny za horkou sprchu, vyprané oblečení a čokoládu

Den sedmdesátý první aneb celé království a půl princezny za horkou sprchu, vyprané oblečení a čokoládu

Vstáváme před sedmou, protože včerejšek nám dal zabrat. Jirka je dokonce venku ze stanu dřív než já. Brzký start už nezvládneme a tak v klidu vaříme kávu a snídáme jednu z posledních tyčinek. Ano, už opět je na programu počítání tyčinek, žadná čokoláda navíc a vědomí, že to musíme nějak dojít. Máme zase hodně rýže, na kterou ani jeden nemáme moc chuť a hlavně se musí vařit, což v kopci když člověku dojde, moc nejde. Alespoň víme, co do příště můžeme zlepšit.

Začínáme ráno brodem, kterému se po včerejším nastydnutí a dnešní bolesti močového měchýře chci vyhnout. Jen pomyšlení na ledovou vodu způsobí, že se mi chce čurat. Jirka přebrodí, hodí do řeky klacek a mě se podaří vybalancovat suchou nohou. Dnes (a zítra) je program dosti jednotvárný. Běh mezi sedm set metrů do dvou tisíc metrů. Roviny se ve Washingtonu nevyskytují a chůze po hřebenu také ne. Pěkně středem nahoru a dolů. Je mlha a celkem zima. Cítím obrovský rozdíl ve své energii tady a v poušti, kde mi to docela běželo. Tady jako by moje tělo používalo veškerou energii na to, aby se zahřálo a trvale se cítím jako zadřené auto, které se nemůže rozhýbat. Když už se zahřeji, třeba vyškrábáním se do kopce, okamžitě se zpotím a ledový vítr nahoře mne ofoukne, cestou dolů úplně vytuhnu a tak celé dokola. Na Jirku to má efekt opačný a pro mne hnusná zima mu vyhovuje…Vzpomíná jak před několika lety šel s pouze desetikilovým batohem pár dní patnáct kilometrů denně a byl úplně vyřízený. Tady chodíme dvojnásobek s daleko větší zátěží. Osobně si připadám vše, jen ne ve formě. Staré, zadřené a zrezlé auto mé pocity vystihuje asi nejlépe.

Před polednem se usadíme u řeky v nejnižším místě, kde je okamžitě o deset stupňů víc a oblékáme kraťasy. Vaříme teplou snídani, po které mám jediné přání – jít si lehnout do spacáku a dvě hodiny spát. Místo toho za půl hodiny opět vše sbalím a vyrážíme na hřeb dnešního dne – pět mil do kopce s více než kilometrovým převýšením. Moje krční páteř se rozhodla mi ukázat, že jsme spolu ještě neskončily a já mám kaźdy den po několika mílích pocit, že mi někdo sedí za krkem a bodá mi do něj nožem. V takovém stavu se prostě do kopce běhat nedá a tak se ploužím jako lemra. Na svou obranu musím říct, že dnes to nejsou serpentiny, ale sklon podobný horolezení. V poslední části, kde trail zmizí pod sněhovými jazyky to bereme rovnou nahoru a já jsem naštěstí tak vyřízená z opětovné zimy, větru a sklonu kopce, že mi ani nestačí být z té výšky blbě.

Opět vyměníme kraťasy za dlouhé kalhoty a já navíc kulicha a palčáky. Pokračujeme po hřebeni a z dálky vidíme velkou skupinu lidí. Asi denní hikeři pomyslím si protože dnes je Den nezávislosti a spousta lidí má prázdniny. Když přijdeme blíž vidíme, že jeden kluk sedí na zemi podepřen podložkami a kolem něj stojí ostatní, kteří se Garmin komunikátorem snaží přivolat pomoc. Klud spadl z ostrého srázu a zřejmě si zlomil kotník. Fouká silný vítr a je velká mlha, tudíž vrtulník musí počkat na lepší počasí. Jeho zvuky slyšíme o tři hodiny později a doufáme, že kluka odvezou někam do bezpečí. Potkáváme další skupinu lezců kteří zdolávali nedaleký ledovec který bohužel kvůli mlze nevidíme. Dnes jsou panoramata dosti jednotvárná. Všude bílo.

Kolem páté vaříme vločky a kávu a shodujeme se, že kdybychom měli vánočku od babičky, nezůstal by ani drobeček. Smutně spočítáme poslední tyčinky a jdeme to radši rozchodit. Bez občasného nedostatku by člověk neuměl ocenit hojnost je věta, kterou si tu často opakuji. Nejsem si jistá, že zabírá. (Pozn. pro rodiče – dělám si legraci a tento text prosím berte s rezervou. Jirka nemá hlad a vesele běhá po kopcích a já o něčem psát musím:)

Máme to ještě necelých šest mil, které zvládáme s lehkostí pantera. Nevím, zda je to vidinou blízkého ulehnutí do spacáku, ale jakmile se sešeří, nejraději bychom ještě pokračovali. Bohužel není v naší skupině nikdo, kdo by se nebál chodit v noci a tak je nám tato akce odepřena a my jsme nuceni zalézt do stanu a jít spát. To se mi nepodaří do deseti večer, kdy dopisuji tyto řádky a vedle mě si Jirka stěžuje, že je tak “olepenej, že je to strašný.” Olepený jsme oba a strašný to je. Ale určitě jsou i horší věci než dva olepený blázni snažící se ve washingtonských horách ujít víc než pětatřicet kilometrů denně. Bez čokolády.

Napsat komentář