Blog

Den sedmdesátý pátý aneb B.B. a T.P. běží o život

Vzbudím se v chvíli před sedmou. Ta zima mi dává zabrat a shodujeme se, že na kopci spíme naposled, protože díky počasí stejně žádné výhledy nemáme a navíc je tu o deset stupňů méňe. Bolí mě v krku, kolena a klouby a doufám, že se o mě něco nepokouší. Snídáme nezvykle vydatně tortilly i tyčinku. Než vše pobalíme je půl deváté a tedy ani dnes se naše prokletí v podobě pozdních startů zlomit nepodařilo. Naučili jsme se tím už nenervovat a tak prostě jdeme. „Ten by ten“ neboli deset mil v nohách do deseti hodin dopoledne nám stále uniká. Začátek je hlavně pro mě těžký. Po včerejším běhu ani památky, každou chvĺi kýchám tak, že celá nadskočím a hrozně mne bolí klouby. Do kopce se táhnu jako smrad. Stavíme u jednoho z krásných jezer, která dnes míjíme a jedinou, ale o to podstatnější vadou na kráse jsou komáři. Začínám chápat jak to vypadá, když jsou komáři a musím říct, že je to asi nejhorší věc na trailu. Komáři a zvláště ty zdejší, jsou asi jediná věc na světě, kterou skutečně nenávidím. Jsou neskutečně drzí, všude, je jich strašně moc a mají jediný záměr- doslova sežrat člověka zaživa a tím ho dokonale otrávit. S oblibou se vyskutují na těch nejkrásnějších místech, aby si člověk ani na chvilku nemohl sednout a vychutnat si okolní nádheru. Okamžitě se na něj vrhnou a s rychlostí světla začnou kousat na všech častech těla. Ty bestie zvládnout prokousnout i péřovku.

Během dopoledne se mi podaří trochu rozejít a když ve dvě stavíme u řeky na oběd, je mi trchu lépe. Navrhuji vyměnit oběd za večeři, Jirka souhlasí a tak děláme rýži a brambory. Teplý oběd a koupel v ledové řece mi udělá dobře a já do následujícího pětimílového kopce šlapu jako hodinky. Vlevo od nás slyšíme hřmění a vidíme úplné černo. My jdeme vpravo nahoru. Čím výše jsme tím se černo posunuje všude okolo. “Ne já nechci bouřku v kopci” napadne mě a okamžitě si vybavím co by následovalo. Všechno mokré, zima a nálada pod bodem mrazu. Věřím, že tomu utečeme a tak ještě zrychlíme. Doběhneme na vrchol a po pár metrech chůze dolů začnou padat velké kapky, které se velmi rychle zrychlují. Pod prvním stromem navlékáme pláštenku na sebe i batoh a s vědomím, že první místo, kde lze postavit stan je vzdálené skoro čtyři míle, pokračujeme dál. Má nálada je ta tam. Opravdu tu zmokneme každý den: Jdu stále v kraťasech, protože kalhoty do deště mám úpně na dně batohu. Proč? Protože do středy pršet nemělo.

Dnes už podruhé skoro běžíme. Když doběhneme k místu na stanování, přestane pršet. Z ničeho nic je modrá obloha a slunce. Jsme vděční, protože by mohlo být daleko hůř. Sice jsme mokří, ale už neprší, což je základní podmínka úspěšného dne. Domlouváme se, že u další řeky uděláme kávu a “domlaskneme” posledních pár mil a tím se nám podaří ujít trasu, kterou jsem odvážně včera naplánovala. To jsem ještě naivně věřila, že budeme vstávat před šestou.

Jakmile dojdeme dolů k vodě je jasné, že tady si určitě nic nedáme. Tady nejsou komáři, ale komáří komando. Tady nepomáhá ani běh, ty stvůry útočí i v pohybu a úplně všude. Běžíme dál a litujeme, že se nemůžeme ani zastavit, ani pít, protože jakákoliv prodleva je okamžitě potrestána mnoha kousanci. Máme repelent, který obvykle pomáhá, ale tady v tom množství nemá šanci. Kávu vaříme za další skoro hodinu, kde jsou sice také komáři, ale alespoň už ne v organizovaných hejnech.

Do místa, kde chceme dnes spát dorazíme až v půl deváté. Je už tu jeden stan s dvěma obyvatelkami. Když jim sdělíme své přání postavit si ho vedle nich, odvětí že klidně s varováním, že hrozně hulí a v noci kašlou a obě aktivity nám okamžitě předvedou. Takové prkotiny nás však nemohou absolutně rozhodit. Než dopíšu blog a proběhne vecerní rutina je obvklých skoro jedenáct večer. Jirka spí a já jsem zvědavá, zda zítřek konečně prolomí prokletí pozdních startů a ranních pocitů “tři minuty před smrtí.”

Napsat komentář