Blog

Den sedmdesátý pátý aneb B.B. a T.P. běží o život

Vzbudím se v chvíli před sedmou. Ta zima mi dává zabrat. Shodujeme se, že na kopci spíme naposled, protože díky počasí stejně žádné výhledy nemáme a navíc je tu o deset stupňů méňe. Bolí mě v krku, kolena a klouby a doufám, že se o mě něco nepokouší. Snídáme nezvykle vydatně tortilly i tyčinku. Než vše pobalíme je půl deváté a tedy ani dnes se naše prokletí v podobě pozdních startů zlomit nepodařilo. Naučili jsme se tím alespoň nenervovat. „Ten by ten“ neboli deset mil v nohách do deseti hodin dopoledne je pro nás nesplnitelný úkol. Začátek je hlavně pro mě těžký. Po včerejším běhu ani památky, každou chvíĺi kýchám tak, že celá nadskočím a hrozně mě bolí klouby. Do kopce se táhnu jako smrad. Stavíme u jednoho z krásných jezer, která dnes míjíme a jedinou, ale o to podstatnější vadou na kráse jsou komáři. Začínám chápat, jak to vypadá, když jsou komáři a musím říct, že je to nejhorší věc na trailu. Komáři a zvláště ty zdejší, jsou asi jediná věc na světě, kterou skutečně nenávidím. Jsou neskutečně drzí, jsou všude, je jich strašně moc a mají jediný záměr- sežrat člověka zaživa a tím ho dokonale otrávit. S oblibou se vyskytují na těch nejkrásnějších místech, aby si člověk ani na chvilku nemohl sednout a vychutnat si okolní nádheru. Okamžitě se na něj vrhnou a s rychlostí světla začnou kousat na všech částech těla. Ty bestie zvládnout prokousnout i péřovku.

Během dopoledne se mi podaří trochu se rozejít a když ve dvě stavíme u řeky na oběd, je mi lépe. Navrhuji vyměnit oběd za večeři, Jirka souhlasí, a tak vaříme rýži a „brambory.“ Teplý oběd a koupel v ledové řece mě pohladí po těle i na duši a já do následujícího pětimílového kopce šlapu jako hodinky. Vlevo od nás slyšíme hřmění a vidíme úplné černo. My naštěstí jdeme druhým směrem. Čím výše jsme, tím se černo posunuje všude okolo. “Ne já nechci bouřku v kopci” napadne mě a okamžitě si vybavím, co by následovalo. Všechno mokré, zima a nálada pod bodem mrazu. Věřím, že tomu utečeme, a tak ještě zrychlíme. Doběhneme na vrchol a po pár metrech chůze dolů začnou padat velké kapky, kterých velmi rychle přibývá. Pod prvním stromem navlékáme pláštenku na sebe i batoh a s vědomím, že první místo, kde lze postavit stan je vzdálené skoro čtyři míle, běžíme dál. Má nálada je ta tam. Opravdu tu zmokneme každý den? Jdu stále v kraťasech, protože kalhoty do deště mám úpně na dně batohu. Proč? Do středy přece pršet nemělo.

Když doběhneme k místu na stanování, přestane pršet. Z ničeho nic je modrá obloha a slunce. Jsme vděční, protože by mohlo být daleko hůř. Sice jsme mokří, ale už neprší, což je základní podmínka úspěšného dne. Domlouváme se, že u další řeky uděláme kávu a “domlaskneme” posledních pár mil, a tak se nám podaří ujít trasu, kterou jsem odvážně včera naplánovala. To jsem ještě naivně věřila, že budeme vstávat před šestou.

Jakmile dojdeme dolů k vodě je jasné, že tady si určitě nic nedáme. Tady nejsou komáři, ale komáří komando. Nepomáhá ani běh, ty stvůry útočí i v pohybu a úplně všude. Téměř sprintujeme dál a litujeme, že se nemůžeme ani zastavit, ani pít, protože jakákoliv prodleva je okamžitě potrestána mnoha kousanci. Máme repelent, který obvykle pomáhá, ale tady v tom množství nemá šanci. Kávu vaříme za další skoro hodinu, kde jsou sice také komáři, ale alespoň už ne v organizovaných hejnech.

Do místa, kde chceme dnes spát dorazíme až v půl deváté. Stojí tu už jeden stan se dvěma obyvatelkami. Když jim sdělíme své přání postavit si ho vedle nich, odvětí, že klidně s varováním, že hrozně hulí a v noci kašlou. Na důkaz nám obě aktivity nám okamžitě předvedou. Takové prkotiny nás však nemohou absolutně rozhodit. Než dopíšu blog a proběhne večerní kolečko je obvyklých skoro jedenáct večer. Jirka spí a já jsem zvědavá, zda zítřek konečně prolomí prokletí pozdních startů a ranních pocitů “tři minuty před smrtí.”

Napsat komentář