Blog

Den sedmdesátý druhý aneb když optimismus a smát se sám sobě je ta jediná cesta

Vstáváme opět až v sedm. Nechápu to. Chodím spát stejně jako v poušti, což je v deset protože dřív stejně neusnu. Na jihu jsem se s přehledem budila o půl šesté s pravidelností švýcarských hodinek, ale tady oči otevírám násilím nejdříve v sedm a cítím se jako když mě v noci někdo ošklivě zmlátil. Vysvětluji si to zdejší zimou a tím, že změnou teplot, trvalou vlhkostí a mokrem jsem daleko víc unavená. Víme, že máme jen dvě možnosti. Touto situací se trápit a nervovat se, že nestihneme trail dojít včas nebo se tomu zasmát, připomenout si, že jsme na dovolené, poslední dva dni vzít jako varování, jak zbytek času prožít nechceme a užít si to. Problémy můžeme řešit až skutečně nastanou a třeba se zázračně rozeběhneme. Už víme, že snažit se o třicet mil denně v nejtěžší etapě ve Washingtonu v dešti a zimě není příliš inteligentní nápad. Takže v klidu vstaneme, dáme si kafe a  vyrazíme. Uklidním lehce nervózního Jirku, že nejlepší dni začínaly pozdním startem a šlápneme do toho.

Potkáváme nezvyklé množství lidí, protože se blížíme k silnici a také proto, že PCT tu křižuje hodně postranních trailů. Každý se s námi dává do řeči, ale bohužel nikomu nepadají z kapes čokoládky. Všichni jsou víkendoví výletníci a dokonce nám dvě dámy, sdělí že také vypadáme jako na dvoudenním výletě, jak jsme čistí. Buď mají něco s očima nebo jsou prostě americké standardy čistoty na trochu jiné úrovni než ty naše. Připadám si jako jedna velká olepená koule s batohem a podle slov Jirky on je na tom dost podobně.

Když před polednem snídáme u řeky, podaří se nám nejen vysušit mokré spacáky a stan, ale také se lehce odnechutnit a vykoupat se v ledové řece. No…Slovo vykoupat je tak odpovídající, jako může být opláchnutí v několikastupňové vodě tekoucí z odtávajícího sněhu. Přesto se naše nálada rapidně zlepší a dokonce se po jídle cítíme sytí a plní energie. Ta samozřejmě v dalším krpálu rychle ubývá, ale ve srovnání s předcházejícími několika dny je to nebe a dudy.

Dokonce jsme tak dobře naladěni, že když dorazíme kolem čtvrté na Grizzly peak, tedy vrchol hory přes který trail vede a místo panoramat a zasloužených výhledů vidíme jen bílou, hustou mlhu, smějeme se tomu. Dáme si skoro poslední rýži a s myšlenkou, že cukr zabíjí a tudíž je dobře, že nic jiného než rýži nemáme, vyběhneme dál. (Pozn.pro rodiče – Jirka má ještě šest sušenek, které jsou jen jeho a tudíž netrpí. To, že by jich snědl dvacet je zase trochu jiná pohádka:)

Pěkně nám to běží a tak stavíme stan už v rekordních sedm večer u jezera o dvě míle dále, než jsme původně zamýšleli. Je dobré nedávat si zbytečně vysoké cíle typu “vstanu v půl páté, ujdu třicet mil, večer si hodinu zacvičím, napíšu blog a budu si číst.” Člověk je hned tak nějak spokojenější.

Komáři zaútočili v plné síle a já tak cvičím postříkaná repelentem a v moskytiéře přes hlavu. Večeři raději jíme ve stanu. Vedle nás je ještě jeden stan, jehož obyvatelé jídlo ani nevěší, protože “medvědi tu přece nejsou” a tak je fajn, že potencionální medvídek Pú zajde nejprve navštívit naše sousedy.

Po pár minutách slyšíme, jak kapky začínají bubnovat o stan. Legendární moment našeho výletu! Venku prší a my jsme ve stanu. Zní to možná banálně, pro jistotu to ještě zopakuji. VENKU PRŠÍ A MY JSME VE STANU!!! Nádhera. Ráno nemusíme jít mokří. Ano, i tak málo stačí ke štěstí.

Napsat komentář