Blog

Den sedmdesátý druhý aneb když optimismus a smát se sám sobě je ta jediná cesta

Vstáváme opět až v sedm. Nechápu to. Chodím spát stejně jako v poušti, což je v deset protože dřív stejně neusnu. Na jihu jsem se s přehledem budila o půl šesté s pravidelností švýcarských hodinek, ale tady či otevírám násilím v sedm a jsem jak když mě v noci někdo nehezky zmlátil. Vysvětluji si to zdejší zimou a prostě tím, že změnou teplot, trvalou vlhkostí a mokrem jsem daleko víc unavená. Víme, že máme jen dvě možnosti. Touto situací se trápit a nervovat se, že to nestihnem nebo se tomu zasmát, vzpomenout si, že jsme na dovolené, poslední dva dni vzít jako varování, jak to jít nechceme a užít si to. Problémy můžeme řešit až skutečně nastanou a třeba se zázračně rozeběhneme. Už víme, že snažit se o třicet mil denně v nejtěžší etapě ve Washingtonu v dešti a zimě není příliš inteligentní nápad. Takže v klidu vstaneme, dáme si kafe a před vyrazíme. Uklidním lehce nervózního Jirku, že nejlepší dni začínaly pozdním startem a šlápneme do toho.

Potkáváme nezvyklé množství lidí, protože se blížíme k silnici a také proto, že PCT tu křižuje hodně postranních trailů. Každý se s námi dává do řeči, ale bohužel nikomu nepadají z kapes čokoládky. Všichni jsou víkendoví výletníci a dokonce nám dvě dámy, sdělí že také vypadáme jako na dvoudenním výletě, jak jsme čistí. Buď mají něco s očima nebo jsou prostě americké standardy čistoty na trochu jiné úrovni než ty naše. Připadám si jako jedna velká olepená koule s batohem a podle slov Jirky on je na tom dost podobně.

Když před polednem snídáme u řeky, podaří se nám nejen vysušit mokré spacáky a stan, ale také se lehce odnechutnit a vykoupat se v ledové řece. No…Slovo vykoupat je tak odpovídající, jako může být opláchnutí v několikastupňové vodě tekoucí z odtávajícího sněhu. Přesto se naše nálada rapidně lepší a dokonce se po jídle cítíme najedení a plní energie. Ta samozřejmě v dalším krpálu rychle ubývá, ale ve srovnání s předcházejícími pár dny je to nebe a dudy.

Dokonce jsme tak dobře naladěni, že když dorazíme kolem čtvrté na Grizzly peak, tedy vrchol hory přes který trail vede a místo panoramat a zasloužených výhledů vidíme jen bílou, hustou mlhu, smějeme se tomu. Dáme si skoro poslední rýži a s myšlenkou, že cukr zabíjí a tudíž je dobře, že nic jiného neź rýži nemáme, vyběhneme dál. (Pozn.pro rodiče – Jirka má ještě šest sušenek, které jsou jen jeho a tudíž netrpí. To, že by jich snědl dvacet je zase trochu jiná pohádka:)

Dost nám to běží a tak stavíme stan už v rekordních sedm večer u jezera o dvě míle dále, než jsme si mysleli. Je dobré nedávat si zbytečně vysoké cíle typu “vstanu v půl páté, ujdu třicet mil, večer si hodinu zacvičím, napíšu blog a budu si číst.” Člověk je hned tak nějak spokojenější.

Komáři zaútočili v plné síle a já tak cvičím postřikaná repelentem a v moskytiéře přes hlavu. Naštěstí se ty bestie během dvaceti minut, co jsem na podložce ani neodváží zaútočit. Večeři raději jíme ve stanu. Vedle nás je ještě jeden stan, jehož obyvatelé jídlo ani nevěší, protože “medvědi tu přece nejsou” a tak je fajn, že potencionální medvídek Pú zajde nejprve navštívit naše sousedy.

Po pár minutách slyšíme, jak kapky začínají bubnovat o stan. Legendární moment našeho výletu! Venku prší a my jsme ve stanu. Zní to možná banálně, pro jistotu to ještě zopakuji. VENKU PRŠÍ A MY JSME VE STANU!!! Nádhera. Ráno nemusíme jít mokří. Ano i tak málo stačí ke štěstí.

Napsat komentář