Blog

Den sedmdesátý devátý aneb jediné přání

V půl sedmé ráno mám  daleko k rybičce. Pozitivní zprávou je příznivá teplota vzduchu a jen lehká mlha, ve které se dokonce vidíme. Vstáváme a snídáme a já hned od rána odvážně oblékám kraťasy. Naordinovala jsem si kávový detox a tak si dávám čaj, který jsme dostali na hotelu. Levandulový, na uklidnění. S nastavením mistra zenu vyrážím v závěsu za Jirkou a můj bohorový klid mě přejde přesně za deset minut v prvním kopci. Tato etapa má být jednodušší, což v překladu znamená, že kopce jsou sice menší, ale o to prudší, protože nastoupaná výška je stále stejná. Těžký batoh mě převažuje zpátky, takže chodím nahoru v předklonu, s čímž vyjadřuje moje krční páteř jasný nesouhlas. Nedokážu se rozhodnout, co je lepší – mít v kopcích mžitky před očima z nedostatku cukru a lehčí batoh nebo dost jídla a pocit haldy kamenů v batohu.

Po cestě potkáváme tři starší pány s motorovkou, kteří rozřezávají strom padlý přes trail a vidím na Jirkovi, jak by nejraději zahodil batoh a šel jim pomoct. Příští rok mu tady domluvím brigádu. Dopoledne se nedá popsat jinak, než že se vleče jak babičin dobře tažený jablkový závin. Neutíká ani čas ani míle. Když v poledne zjistíme, že máme deset mil za sebou, jsme mile překvapeni, protože pocitově jsme ušli tak tři. Po jídle si na chvíli lehnu a zjistím, že mám vlastně jen jediné přání. Ležet. Nehýbat se. Věc, kterou jsem nikdy v životě nevyslovila. Lehnout si je přímo neuvěřitelné. Nebolí mě nic konkrétního, pominu-li záda, ale jsem hrozně unavená. Říkám Jirkovi, že nemám žádnou chuť dávat nohu před nohu. Směje se a říká, že je na tom úplně stejně. Říká se, že sdílené utrpení je poloviční, ale že by mě to nějak nabudilo, se říct nedá.

Místo vytouženého odpočinku nasadíme batohy a vyrazíme vstříc dalším dvanácti mílím. Program je jasný a dosti jednotvárný – příkré kopce, ve kterých se pevně opírám o hůlky, abych se nepřevážila dozadu a stejně prudké klesání, ve kterých i mě bolí kolena.

Večeříme v půl šesté u zdroje vody s dalšími pěti mílemi před sebou. Brzké kempování se nepovede, ale nevadí, protože Washington se na nás konečně trochu usmívá. Celé odpoledne je slunce a teplo. U vody potkáme slečnu, která také přeskočila Sierru a vypráví nám o situaci s komáry v Oregonu. Asi se máme na co těšit.

Na příští čtyři dni je rozvrh velmi jednotvárný. Přes dvacet mil denně a pokusit se nepřevážit se přitom dozadu.

Napsat komentář