Blog

Den sedmdesátý devátý aneb jediné přání

Ráno mám v půl sedmé daleko k rybičce, ale pozitivní zpráva je, že je jen trochu mlha a dá se říct, že je skoro teplo. Vstáváme a snídáme a já hned od rána nasazuji kraťasy. Mám kávový detox a tak si dávám čaj, který jsme dostali na hotelu. Levandulový, na uklidnění. S nastavením mistra zenu vyrážím v závěsu za Jirkou a můj bohorový klid mne přejde za deset minut v prvním kopci. Tato etapa má být jednodušší, což v překladu znamená, že jsou kopce menší, ale o to prudčí, protože nastoupaná výška je stále stejná. Těžký batoh mne převažuje zpátky, takže chodím nahoru v předklonu, s čímž vyjadřuje krční páteř jasný nesouhlas. Nedokážu se rozhodnout, co je lepší – mít v kopcích mžitky před očima z nedostatku cukru a lehčí batoh nebo dost jídla a pocit haldy kamenů v batohu.

Po cestě potkáváme tři starší pány s motorovkou, kteří rozřezávají stan padlý přes trail a vidím na Jirkovi, jak by nejraději zahodil batoh a šel jim pomoct. Příští rok mu tady domluvíme brigádu. Dopoledne se nedá popsat jinak, než že se vleče jak dobře tažený závin. Od babičky. Neutíká ani čas ani míle. I takové dni jsou, ale v poledne máme deset mil, což nás mile překvapí. Po jídle si na chvíli lehnu a zjistím, že mám vlastně jen jedine přání. Ležet. Nehýbat se. Věc, kterou jsem ještě nikdy nevyslovila. Lehnout si je přímo neuvěřitelné. Nebolí mne nic konkrétně, když pominu záda, jen jsem prostě unavená. Říkám Jirkovi, že nem’m absolutně chuť dávat nohu před nohu. Směje se a říká, že je na tom úplně stejně. Je fajn, že v tom nejsem sama.

Místo rozumného stavení stanu v poledne a spánku nasadíme batohy a vyrazíme vstříc dalším dvanácti mílím. Program je jasný a dosti jednotvárný – příkré kopce, ve kterých se pevně opírám o hůlky, abych se nepřevážila a stejně prudké klesání, ve kterých i mě bolí kolena.

Večeříme v půl šesté u zdroje vody s ještě pěti mílemi před sebou. Brzké kempování se nepovede, ale nevadí, protože Washington se na nás konečně trochu usmívá. Celé odpoledne je slunce a teplo. U vody potkáme slečnu, která také přeskočila Sierru a vypráví nám o situaci s komáry v Oregonu. Asi se máme na co těšit.

Na příští čtyři dni je rozvrh dost jednotvárný. Přes dvacet mil denně a pokusit se nepřevážit dozadu.

Napsat komentář