Blog

Den sedmdesátý čtvrtý aneb nedělní brunch, divoká jízda a zpátky do zimy

Ráno jsem vzhůru od půl šesté a vypadám přesně jako po pěti hodinách spánku. Přemýšlím, zda mi to, že nemůžu spát vevnitř už zůstane a doufám, že ne. Říkám si, jak by na mě sousedi koukali, když bych si doma ve vnitrobloku postavila stan. Když je jasné, že neusnu, nechávám Jirku spát a jdu radši dělat něco užitečného, což znamená dodělat ty resty, které v lese, kde není signál vyřídit nejdou. Předtím si ještě dám třetí sprchu, která mne alespoň trochu probere. Dole ve společenské místnosti si dělám kávu a vyruší mne jeden mladík. Ptá se, zda je tu káva. Odpovím, že není, ale jestli chce, můžu s ním sdílet svojí. Chce a já vzápětí trochu lituji své nabídky. Během nekonečných patnácti minut, než se překape, jsem vystavena té nejšílenější konverzaci s někým, kdo má očividně hrůzu jak z ženského pohlaví tak z potencionálního ticha mezi dvěma osobami. Mlčeti zlato.

Po deváté dorazí Jirka a má nečekaně hlad. S nabízenou kávou příliš neuspěji a tak vytáhnu trumf v záloze. Vím totiž, že v jídelně se podáva speciální nedělní brunch. Za dvanáct dolarů sněz co můžeš, což je v případě hikerů akce, která se majitelům nikdy nemůže vyplatit. Naštěstí pro ně většina hostů nejsou hikeři a tedy jejich stravovací návyky nepřipomínají otesánka po létě stráveném v Dachau. Nejsem si jistá, zda já si tam mohu něco dát, ale Jirka určitě. Se znatelně lepší náladou vyrazí na průzkum a za chvíli je zpět s informací, že tam mají ovoce a dokonce mohu dostat bezlepkový toast. Není co řešit a snídat jdeme spolu.

Brunch je pojat velmi domácky a na výběr jsou míchaná vajíčka, brambory, slanina, uzené, borůvkové lívanečky, sladké koláčky, ovoce a dokonce knedlík s nějakou omáčkou. Já mám výběr jasný a po talíři s ananasem, melounem a jahodami mám pocit, že jsem zamořena vitamíny. Hurá, nebudu mít kurděje. Jirky výběr je ještě jednodušší, protože si dá všechno. Pro jistotu několikrát a spokojeně konstatuje, že po šesti velkých snídaních je po dlouhé době docela najezený. Později na trailu, když ješte ve čtyři odpoledne hlásí, že dva dni nebude jíst mi prozradí, že když jsem odešla balit, ještě tam nějaký talíř poslal.

Včera jsem zapomněla zmínit, že Jirka dostal nové trail name. Už není Sox, který neustále hledá své ponožky, ale “TunaPop” po jeho nejoblíbenější denní rutině – jezení tuňáka a Poptart. Jakmile nemá několikrát denně Poptart, což je taková velká typická americká sušenka, není to ten správný den.

V půl dvanácté vyrážíme a doufáme, že když už jdeme pozdě, alespoň budeme mít štěstí na rychlý stop. Nemáme, ale určitě by to mohlo být horší, protože po patnácti minutách staví velký pick-up, ze kterého mává starší paní. Do Stevens passu sice nejedou, ale hodí nás tam. Rychle odklízí plné zadní sedačky a vyrážíme. Také se jedou projít a jakmile promluví pán za volantem, začne ta pravá legrace. Situaci nelze popsat jinak než že pán je “zmaštěnej jak paprika” a na uvítanou nám nabízí potáhnout si z bongu, který má vedle řidiče. To by asi nebylo tak podivné, i tady je tráva legální, kdyby pánovi nebylo odhadem tak pětasedmdesát, neměl naslouchátko a při kaźdém druhém slově nedostával záchvat smíchu. Ještě, že tu jsou silnice široké a rovné. V následujících dvaceti minutách probíhá divoký rozhovor, při kterém pán něco vykládá o medvědech, komárech, trailu a dalších komárech a pravidelně dostává záchvaty smíchu. To co řikám já paní znovu nahlas pánovi opakuje, další záchvat smíchu a tak celé dokola. V duchu mne napadne, že potkám-li pána na trailu a on mě předběhne do kopce, zlámu hůlky, hodím batoh ze skály a vrhnu se za ním. Nebo na to prostě kašlu a začnu hulit. S díky a úlevou vysedáme u trailu a máváme na rozloučenou. Na druhou stranu doufám, že budu skoro v osmdesáti taky takhle vysmátá lítat po kopcích.

Než se vypravíme jsou tři odpoledne a vítá nás opět vlhko, zima a mlha, tedy mé nejméně oblíbené počasí. Po dnešní snídani mi to dost běží a tak nechávám Jirku za sebou, který nejenźe má těžký batoh, ale navíc nese deset kilo jídla v žaludku. Potkáváme mnoho nedělních hikerů a několikrát malinko sprchne. v šest už i Jirkovi vytráví a tak si dáme večeři, ke které jsou slavnostně tortilly se sýrem. V osm stavíme stan na kopci, já si půl hodiny zacvičím a když dostatečně vymrznu jdu se zahřát do spacáku. Bolí mě kolena, která mi nastydla v posledních dnech v kraťasech na sněhu a tak je ještě balím do péřovky a přeji si, aby tato sofistikovaná léčba spolu s brufenem aspoň trochu zabrala. Večerka je klasicky po desáté, kdy trochu zmrzle usínáme.

Napsat komentář