Blog

Den sedmdesátý čtvrtý aneb nedělní brunch, divoká jízda a návrat do zimy

Ráno jsem vzhůru od půl šesté a můj vzhled odpovídá pěti hodinám spánku. Přemýšlím, zda mi neschopnost spaní uvnitř místnosti už zůstane a pevně doufám, že ne. Říkám si, jak by na mě sousedi koukali, když bych si doma ve vnitrobloku postavila stan. Když je jasné, že už nezaberu, nechávám Jirku spát a jdu raději dělat něco užitečného, což znamená věnovat se restům, které v lese, kde není signál, vyřídit nejdou. Předtím si ještě dám třetí sprchu, která mě alespoň trochu probere. Dole ve společenské místnosti si dělám kávu a vyruší mne jeden mladík. Ptá se, zda je tu káva. Odpovím, že není, ale jestli chce, můžu s ním sdílet svojí. Chce a já vzápětí lituji své nabídky. Během nekonečných patnácti minut, než se kafe překape, jsem vystavená té nejšílenější konverzaci s někým, kdo má očividně hrůzu jak z ženského pohlaví, tak z potencionálního ticha mezi dvěma osobami. Mlčeti zlato.

Po deváté dorazí Jirka a má překvapivě hlad. S nabízenou kávou příliš neuspěji a tak vytáhnu trumf v záloze. Vím totiž, že v jídelně se podává speciální nedělní brunch. Za dvanáct dolarů sněz co můžeš, což je v případě hikerů akce, která se majitelům nikdy nemůže vyplatit. Naštěstí pro ně většina hostů nejsou hikeři a tedy jejich stravovací návyky nepřipomínají otesánka po létě stráveném prací v kamenolomu. Nejsem si jistá, zda i já si mohu něco dát, ale Jirka určitě. Se znatelně lepší náladou vyrazí na průzkum a za chvíli je zpět s informací, že tam mají ovoce a dokonce mohu dostat bezlepkový toast. Není co řešit a snídat jdeme spolu.

Brunch je pojat velmi domácky a na výběr jsou míchaná vajíčka, brambory, slanina, uzené, borůvkové lívanečky, sladké koláčky, ovoce a dokonce také knedlík s nějakou omáčkou. Já mám výběr jasný a po talíři s ananasem, melounem a jahodami mám pocit, že je mé tělo doslova zamořené vitamíny. Hurá, nebudu mít kurděje. Jirky výběr je velmi jednoduchý, protože si dá všechno. Pro jistotu několikrát. Spokojeně konstatuje, že po šesti velkých snídaních se po dlouhé době cítí docela najedený. Později na trailu, když ješte ve čtyři odpoledne hlásí, že dva dni nebude jíst mi prozradí, že když jsem odešla balit, ještě pár talířů jídla zvládl.

Včera jsem zapomněla zmínit, že Jirka dostal novou trailovou přezdívku. Už není Sox, který neustále hledá své ponožky, ale “TunaPop” po jeho nejoblíbenější denní rutině – jedení tuňáka a Poptart. Jakmile nemá několikrát denně Poptart, což je taková velká typická americká sušenka, ze který běžný smrtelník dostane během chvíle otravu cukrem, není to ten správný den.

V půl dvanácté vyrážíme a doufáme, že když už jdeme pozdě, alespoň budeme mít štěstí na rychlý stop. Nemáme, ale určitě by to mohlo být horší. Po patnácti minutách staví velký pick-up, ze kterého na nás mává starší paní. Do Stevens passu sice nejedou, ale hodí nás tam. Rychle odklízí plné zadní sedačky a vyrážíme. Také se jedou projít a jakmile promluví pán za volantem, začne ta pravá legrace. Situaci nelze popsat jinak než že pán je “zmaštěnej jak paprika” a na uvítanou nám nabízí potáhnout si z bongu, který hrdě trůní vedle ruční brzdy. To by asi nebylo tak podivné, i tady je tráva legální, kdyby pánovi nebylo odhadem tak pětasedmdesát, neměl naslouchátko a při kaźdém druhém slově nedostával záchvat smíchu. Ještě, že silnice tu jsou široké a rovné. V následujících dvaceti minutách probíhá divoký rozhovor, při kterém pán něco vykládá o medvědech, komárech, trailu a dalších nesrozumitelných věcech a v pravidelných tříminutových intervalech dostává záchvaty smíchu. To, co říkám já, paní znovu nahlas pánovi opakuje, on dostane další záchvat smíchu a tak celé dokola. V duchu mě napadne, že potkám-li pána na trailu a on mě předběhne do kopce, zlámu hůlky, a ze skály nejdřív vrhnu batoh a potom sebe. Nebo začnu hulit. S díky a úlevou vysedáme u trailu a máváme si na rozloučenou. Zajímalo by mě, zda budu skoro v osmdesáti taky takhle vysmátá lítat po kopcích.

Než se vypravíme jsou tři odpoledne a vítá nás opět vlhko, zima a mlha, tedy mé nejméně oblíbené počasí. Po dnešní snídani mi to běží, a tak nechávám Jirku za sebou. Ten bojuje nejen s těžkým batohem, ale především s deseti kily jídla v žaludku. Potkáváme mnoho nedělních hikerů a několikrát malinko sprchne. V šest večer už i Jirkovi vytráví a tak si gurmánsky vychutnáme tortilly se sýrem. V osm stavíme stan na kopci. Půl hodiny si zacvičím a když dostatečně vymrznu jdu se zahřát do spacáku. Bolí mě kolena, která mi nastydla v posledních dnech na sněhu v kraťasech. Zabalím je do péřovky a přeji si, aby tato sofistikovaná léčba spolu s brufenem alespoň trochu zabrala. Večerka je klasicky po desáté, kdy trochu zmrzle usínáme.

Napsat komentář