Blog

Den sedmdesátý aneb Washingtonský masakr

Ranní vstávání nebylo veselé. Probudila jsem se v půl šesté do úplného mokra a raději hned zavřela oči. Když jsem je znovu proloupla, hrůzou jsem nadskočila, že je čtvrt na devět. Naštěstí jsem se jen špatně podívala a bylo čtvrt na sedm. Počasí nejpřesněji přiblíží když řeknu, že je tak hnusně, že by psa nevyhnal. Mlha a ač neprší není to vidět, protože je neuvěřitelně vlhko. Ve stanu máme takovou kondenzaci, že voda každou chvíli kape na již tak mokré spacáky. Naše morálka je pod bodem mrazu. Mohu si opakovat, že nesněží a ani není taková zima, ale všechno je mokré a nejraději bych si šla lehnout zpět do mokrého spacáku a probudila se až v lepších časech. U ohně se marně snažíme vysušit bundu a triko. Mokré jsou pořád stějne, zato načichly tak, že mě stoprocentně medvědi ucítí na stopadesát metrů.

Z posledních sil se sesbíráme a po osmé vyrážíme. Cítím se vyřízená už od rána a čvachtání v botách mi na náladě nepřidává. Poučená cestou v místní džungli, což v překladu znamená prodírání se rákosím a trávou, kterou mám obvykle až po hlavu, mám na sobě jen kraťasy a po chvíli vypadám, jak když jsem vylezla ze sprchy. Škoda, že tak i nevoním. Je mi jasné, že tyto řádky mohou vyznít jako jedna stížnost za druhou, ale dneska je už od rána špatně prostě všechno. I to je někdy realita trailu, nehledě na to, že uvnitř si člověk stále váží toho, že tu může být a ví, že stav zoufalství zase přejde. Věci se usuší, chybějící jídlo dokoupí a zase bude dobře. Nehledě na to mi v hlavě zní, že tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.

Pro zlepšení nálady je hned zpočátku na programu kopec. Oprava. Krpál jako kráva. To ještě netuším, že proti tomu, co nás čeká, je to jen slabý odvar. Je zima, místy sníh a mlha s námi hraje na honěnou. Kopec je vyšperkován padlými stromy a po trailu tekoucí vodou. Dopolední stav utkání my versus kopec je jasně 0:100.

Kolem jedenácté se vyškrábeme nahoru a na chvíli se na nás usměje štěstí. Mraky a mlha se zázračně roztrhají a my okamžitě chytáme sluneční paprsky do rozložených spacáků a stanu. Míle počkají, alespoň trochu vysušit věci na spaní je teď priorita. Jako správní bezdomovci rozložíme obsah našich batohů do stráně, sedneme si na zadek a vaříme polévku. Jsme vzdáleni více než padesát mil od jakékoliv silnice doufáme, že dneska pršet nebude. Po hodině jsou spacáky a stan jakž takž suché a vše opět zabalíme a jdeme dál. Dnešní převýšení dva kilometry si to naštěstí opět neumím představit. O washingtonském úseku se říká, že je nejtěžší a ač jsem viděla profil trasy na mapě, díky svému orientačnímu nesmyslu žiji ve sladké nevědomosti.

Čeká nás pět mil z kopce a pak to samé nahoru. Je zvláštní scházet obrovskou horu dolů s vědomím, že ta ještě o trochu vyšší naproti nám nás čeká vzápětí. Cesta je šílená. Prudký sráz dolů, všude tráva a kapradí a já jsem jen vděčná, že tu už není sníh a neprší. Raději se nedívám dolů. Trail jde každou chvíli přes kameny, které přes kapradí a trávu nejsou vidět. Místy jsou obrovské popadané stromy a tak se člověk opravdu nenudí. Hovor nám dnes trochu vázne, oba toho máme dost. Včerejší déšť nás úplně vyčerpal. Znovu si uvědomuji, že chodit za suchého počasí třicet mil denně je ten nejmenší problém. Najednou koukám jak Jirka padá na všechny čtyři. Přehlédl velký kámen a vzal ho kolenem. Tím, na kterém má ortézu. Koleno je trochu odřené, ale může jít a říká, že ho přestalo bolet a bolí ho teď odřenina. Že by léčba šokem?

Dole na mostě, kde si chceme dát pauzu sedí již několik hikerů a suší obsahy svých batohů. Tato skutečnost dělá posezení dosti náročným pro čichové buňky, ale všude je kapradí a tráva, tak není jiná možnost. Dělám si kafe a začíná mi docházet, proč je mi tak blbě. Denní profil vystoupáme ze šesti set metrů do dvou a půl tisíce a zase zpátky mění můj tlak na jízdu na horské dráze. Pauza nám trochu pomůže a do dalšího stoupání jdeme s trochu lepším náladou. Po třech a půl mílích má být nádherné jezero a já si už v duchu maluji, jak se v něm vykoupu a v potoce vymáchám zakouřené tričko.

Cesta nahoru je nekonečná. Naštěstí už nejdeme pořád kapradím, ale spíše lesem a trail je dokonce vidět. Najednou se začne prudce ochlazovat a během deseti minut teplota klesne snad o patnáct stupňů. Ještě před jezerem se začne objevovat sníh a mně začíná být jasné, že se asi nevykoupu. U zamrzlého jezera místo svlékání nasazuji kulicha a bundu s tím, že zbylé dvě míle dojdu v kraťasech. Tohle je pro mě nejtěžší. Teplota kolem šesti stupňů a fouká studený vítr. Cesta do strmého kopce místy připomíná horolezení proložené sněhovými traverzy, při kterých se člověk zpotí a okamžitě ho ofoukne ledový vítr. Mlha se teď rychle přelévá a tak si výhled na vedlejší ledovec moc neužijeme.

Doškrábeme se na kopec, kde je trochu lépe a proto uděláme večeři. Je lepší vařit někde jinde než v místě spaní a vypadá to, že zase přijdeme pozdě. Poslední dvě míle z kopce se mi jdou úplně nejlíp a mám pocit, že bych v pohodě ušla dalších deset. No…možná pět. Dole u potoka jsou už tři stany a dnes jsme rádi, že tu nebudeme sami. Přeci jen je toto prostředí velmi rozdílné od pouště. Slečna z vedlejšího stanu se diví, proč věšíme jídlo, když ona s ním spí ve stanu. Tady přece medvědi nejsou. Dost mě to pobaví a říkám, že posledního jsme viděli předevčírem. Kouká na mě s otevřenou pusou, jakoby mi nechtěla věřit. Zeptá se na co jídlo věšíme a s tím, že provaz nemá, zaleze i s jídlem do stanu. Jak se říká, ukázaná platí.

Zvládnu dokonce pár pozdravů a pozic, které mi, ač je zima a vlhko, udělají mnohem lépe. V druhé vlně a ještě větší síle se začala ozývat moje krční páteř a pokud si každý den nezacvičím, je bolest nesnesitelná. Kéž by dni měli alespoň čtyřicet osm hodin a já tak mohla všechno trochu lépe stíhat. Nebo možná právě proto nemám? Když ještě po desáté klapu do klávesnice je jasné, že se brzká večerka se mi opět moc nepovedla.

Napsat komentář