Blog

Den šedesátý šestý aneb zase další medvěd

Ráno se jen neradi v pět vyhrabeme, abychom v půl šesté odešli. Je vidět, že s trochou snahy se i rychle sbalit umíme. Dnešní ráno je jedno z těch zrádných. Máme to jen sedm mil, které mi však přijdou náročnejší než včerejších třicet. Mám pocit, že mám nohy z betonu, které rozhodně neběží tak, jak bych si představovala. Již od prvního kroku mne tké neskutečně bolí záda, protože jsem díky zimě a dešti poslední tři dni nemohla cvičit a alespoň si v praxi ukázala, co je tím, co mě drží v relativně “dobré formě”. Nemůžu se dočkat, až si rozložím podložku i když tuším, že to bude bolet.

Jdeme převážně lesem, povídáme si a já se najednou uprostřed věty zastavím.

„Co je?“ ptá se Jirka.

„Zase medvěd“ odpovím a ukazuji dvacet metrů před nás kde hned vedle trailu vykukuje z trávy černá hlava a ouška. Začnu klepat hůlkama a po chvíli se medvěd líně zvedá a přes trail odkráčí směrem do kopce. Setkání s medvědem se pomalu přesouvá z kolonky „panebože medvěd“ do kolonky „medvěd je jako srnka jen jiného tvaru.“

Poslední kopec před závěrečným klesáním se ve mne nakumulují pocity z posledních dvou týdnů. Ty negativní spojené se situací doma a s věcmi, o kterých nemá smyl se tu příliš rozepisovat. S každým krokem to ve mě víc a víc vře až mám pocit, že se zákonitě musím rozskočit. Zároveň vím, že ten vztek nejsem já, nemá se mnou nic společného, jen tam nakumulovaný za spousty let je a nechce se hnout. Žádná technika nezabírá a tak na kopci u jezera křičím. Jediný křik, který nevím odkud šel, ale myslím že byl slyšet až v Seattlu vše uvolní a já až na bolavý krk mohu znovu dýchat. Vyborně to bychom měli a k autobusu může dojít opět docela normální holka.

Na shuttle už čeká asi patnáct hikerů a v devět patnáct už krásným starým autobusem odjíždíme. Při zastávce ve vyhlášené Stehenkinské pekárně se všichni, mě nevyjímaje, nadšeně nahrnout dovnitř, jakoby se jednalo o domek Santa Clause. Svým stylem je to pravda. Být taková pekárna v Praze, dveře se tam netrhnou. Původně jsem šla jen na kafe, ale když jsem objevila bezlepkový mrkvový muffin, okamžitě se přesunul v krabičce do mé kapsy. Později ve Stehenkinském přístavu jsme spolu strávili nádherných pět minut.

V dobrém rozpoložení dorazíme do vesničky, zapisujeme se v informačním centru a stavíme na vyčleněném místě stan. Vyzvedneme balík s jídlem na místní poště, vypereme, osprchujeme se a najednou je večer. Dny v civilizaci mají k odpočinku daleko a znovu vnímám, že jít třicet mil denně je ta nejvíc relaxační činnost. Není tu signál a tak si kupuji připojení k wifi za pět dolarů abych mohla nahrát blogy za poslední týden a mohli jsme zařídit nejnutnější věci. Pobaví mne, že si spousta lidí myslelo, že to, že nepíšu je z důvodu naší “svatební cesty”. To opravdu není, jen nikde není a ještě chvíli nebude signál. Po dlouhém přemítání se rozhodneme

Po sprše si opět na chvíli připadám jako člověk a jen nerada zjištuji, že příští zastávka ve městě je až za třista mil. Do té doby na nás bdou čekat balíky na trailu a já doufám, že alespoň nebude pršet a já se vykoupám v pětistupňové řece. Jak už je zvykem civilizace, je mi špatně od žaludku a bolí mne hlava, takže si po večerním cvičení jen udělám čaj a jdu si v devět lehnout. Zítra buď vyrazíme dál nebo se necháme zlákat zdejší krásou a zůstaneme do pondělí. Rozhodující bude stav Jirkova kolene a celková nálada v týmu.

Napsat komentář