Blog

  • Home
  • Pacific Crest Trail (PCT)
  • Den šedesátý sedmý aneb vítězství přírody nad kilometry a bacha na srandovní lidi, co vám pak třeba sežerou čokoládku

Den šedesátý sedmý aneb vítězství přírody nad kilometry a bacha na srandovní lidi, co vám pak třeba sežerou čokoládku

Ráno se probudím v sedm a poslední co se mi chce je vstávat. Pořád mám žaludek na vodě, ale přinutím se vypít vodu, což mi udělá lépe. Konečne se mi podaří zavolat s babičce a popřát jí k narozeninám. Jirku koleno bolí a tak je rozhodnutí nasnadě. Odložíme honění kilometrů stranou a užijeme si nádherného jezera a asi nejlepšího místa na zero den. Stanování zdarma, les, pocit, že je člověk stále na trailu a relativně málo lidí. Třeba se odpoledne i vykoupeme nebo spíš namočíme v ledové vodě a já si můžu  zacvičit. Jen se tentokrát musím někam schovat, protože moje podložka má očividně magickou moc. Jakmile jí rozložím a postavím se, z ničeho nic se objeví někdo, kdo si se mnou chce povídat a ani ho nenapadne, že ačkoliv “sedím” na podložce, povídat si nechci. Možná je to trénink mojí někdy až zbytečné slušnosti.

Moc ráda slyším babičku i novinky z domova. Dopoledne je vyhrazeno doobjednání dalšího balíku a dopsání blogů, dohonění restů, abychom odpoledne měli klid a třeba se konečne dostalo i na čtení u jezera. Je ostatně neděle a i bůh v neděli odpočíval. Pokud nepřijdou nečekané komplikace, máme stále v plánu dojít do Stevens passu, další zastávky vzdálené sto osm mil přímo na trailu za čtyři a půl dne.

Komplikace nastaly už během dopoledne, kdy se protáhlo vyřizování a doobjednávání věcí a ve dvě se mě začalo zmocňovat úzko z několikahodinového koukání do telefonu. Přesně takto jsem se cítila po ukončení Vipassany, když jsem poprvé vzala do ruky telefon. Je nadmíru jasné, že ujít třicet mil denně není ta největší zátěž. Docela se těším zpět do lesa, kde nebude žádná wifi a člověk nic nepotřebuje.

V půl třetí rozložím podložku a do pěti se na ní výborně zabavím. Po hodině zatuhlost těla povolí, mně je konečně zase dobře a po několika dnech mne přestanou bolet záda. Sice nestihnu jít na salát do pekárny, ale ten ještě zvládnu zítra před odchodem. Dnes je tedy na menu to, co na trailu – tyčinka a trail mix. Alespoň nevypadnu z tempa. Navečer se jdeme projít kolem jezera a protože jsme nestihli ani sprchy, které v pět zavřeli, koupeme se v jezeře. Voda je nádherná, čistá a má asi osm stupňů. Snad se tu nakonec i zocelím.

Večer posedíme s klukama, přebalíme věci na zítra a Jirka sní vše, co nemá nožičky. Po desáté mám večerku, při které si chvíli posvítím čelovkou na Kindla a tajně si přeji, aby předpověď hlásící tři dni dešťů a bouřek lhala. Na lepší počasí čekat nemůžeme.

Napsat komentář