Blog

  • Home
  • Pacific Crest Trail (PCT)
  • Den šedesátý sedmý aneb vítězství přírody nad kilometry a bacha na srandovní lidi, co vám pak třeba sežerou čokoládku

Den šedesátý sedmý aneb vítězství přírody nad kilometry a bacha na srandovní lidi, co vám pak třeba sežerou čokoládku

Ráno se probudím v sedm a poslední co se mi chce je vstávat. Pořád mám žaludek na vodě, ale přinutím se vypít vodu, což mi udělá lépe. Musím vstát, protože konečne si zavolám s babičkou a můžu jí popřát k narozeninám. Jirku koleno bolí a tak je rozhodnutí nasnadě. Odložíme honění kilometrů stranou a užijeme si nádherného jezera a asi nejlepšího místa na zero den. Stanování zdarma, les, pocit, že je člověk stále na trailu a relativně málo lidí. Třeba se odpoledne i vykoupeme nebo spíš namočíme v ledové vodě a já si můžu dvarát zacvičit. Jen se tentokrát musím někam schovat, protože moje podložka má očividně magickou moc. Jakmile jí rozložím a postavím se, z ničeho nic se objeví někdo, kdo si se mnou chce hrozně povídat a ani ho nenapadne, že ačkoliv “sedím” na podložce, povídat si nechci. Možná je to trénink mojí někdy až zbytečné slušnosti.

Moc ráda slyším babičku i novinky z domova. Dopoledne je vyhrazeno doobjednání dalšího balíku a dopsání blogů, dohonění restů, abychom odpoledne měli klid a třeba se konečne dostalo i na čtení u jezera. Je ostatně neděle a i bůh v neděli odpočíval. Pokud nepřijdou nečekané komplikace, máme stále v plánu dojít do Steven passu, další zastávky vzdálené sto osm mil přímo na trailu za čtyři a půl dne.

Komplikace nastaly už během dopoledne, kdy se protáhlo vyřizování a doobjednávání věcí a ve dvě se mě začalo zmocňovat úzko z několikahodinového koukání do telefonu. Přesně takto jsem se cítila po ukončení Vipassany, když jsem poprvé vzala do ruky telefon. Je nadmíru jasné, že ani třicet mil denně není t největší zátěž. Docela se vlastně těším zpět do lesa, kde nebude ani placená, stále padající wifi a člověk nic nepotřebuje, protože nemůže.

V půl třetí rozložím podložku a do pěti se na ní výborně zabavím. Po hodině zatuhlost povolí a mě je konečně zase dobře a po několika dnech mne pŕestanou bolet záda. Sice nestihnu jít na salát do pekárny, ale ten ještě zvládnu zítra před odchodem. Dnes je tedy na menu to co na trailu – tyčinka a trail mix. Alespoň nevypadnu z tempa. Navečer se jdeme projít kolem jezera a protože jsme nestihli ani sprchy, které v pět zavřeli, koupeme se v jezeře. Voda je nádherná, čistá a má asi osm stupňů. Snad se tu nakonec i zocelím.

Večer posedíme s klukama, přebalíme věci na zítra a Jirka sní vše, co nemá nožičky. Po desáté mám večerku, při které chvíli posvítím čelovkou na Kindla a tajně si přeji, by předpověď hlásící tři dni dešťů a bouřek lhala. Na lepší počasí čekat nemůžeme.

Napsat komentář