Blog

Den šedesátý první aneb Kristova léta

Ráno budík zvoní v šest ale oba ještě upadneme do polospánku a vstáváme až v šest dvacet. V rámci oslavy narozenin se rozšoupnu. Dám si ještě jednu sprchu do foroty, což mě alespoň trochu probere. Přece jen jsme byli pět dní z trailu pryč, přemístili se přes celé státy a ze čtyřiceti stupňu se dostali do deseti. Do toho jsem čtyři dni moc nespali a vezmu-li to kolem a kolem naše svatba byla z celého programu ta nejklidnější a nejpohodovější akce.

Do Mazama General store dorazíme v půl osmé a dáme si kávu. Mají zde i velkou kafe mašinu tak na oslavu narozenin mám capuccino a ne louhovaný logr. Jirka navíc slaví famózním jahhodovým koláčkem, ke kterému si alespoň čuchnu a dám si tyčinku z vlastních zásob. Je neuvěřitelné jak na konci světa, kterým Mazama je, existuje takový obchod s neskutečným bio sortimentem a kávou. Je jasně vidét obrovským rozdíl mezi pouští a severem. Poušť je jako minulé století se strašidelnými papírovými domy a někdy ještě strašidelnějšími lidmi, kde většina přinejmenším hulí a sever to nejpohodovější místo s přatelskými lidmi. Možná je to tím vedrem, které zabraňuje lidem něco dělat a oni pak jakoby zleniví a postupně na jakékoliv činnosti rezignují.

Jdeme si stoupnout před obchod s nadějí, že nás někdo sveze. Moc se nedaří a my jsme i po půl hodině na značkách. Navíc slibovaná wifi není a tak je jasné, že poslední tři blogy nahraji nejdřív až za týden, kdy snad budeme na signálu. Přiznám se, že toto vědomí dělá denní zápisky trochu těžší. Na jednu stranu je skvělé, že tu není signál, ale že není zrovna dnes, kdy mám narozeniny a stejně tak moje babička mne dost mrzí. Nedá se nic dělat, když nebyly telefony, taky jsme to museli vydržet.

Po dalším čekání staví pán v obrovském Červeném Dodge pick-upu a hlásí, že nás může přiblížit do lesa na půl cesty. Lepší než nic a tak souhlasíme. Pán je středoškolský učitel a má tu chatu, na kterou přijel strávit letní prázdniny. Přála bych si, aby učitelé u nás si taky mohli dovolit chatu a trochu pohody, protože tady rozdíl vidět přímo propastně. Potkali jsme již dost učitelů a na všech bylo vidět, jak je práce baví a jednou z podmínek je slušná životní úroveň, která u nás ve školství stále dost chybí.

Vystoupíme v lese, odkud je to do Hart passu ješte deset mil. Nechceme jít pěšky, protože mimo batohů máme igelitku jídla, kterou pověsíme za ranger stanicí, abychom ji nemuseli táhnut s sebou, protože se budeme stejnou cestou i vracet a budeme doufat, že tam na nás bude čekat. Nikdo nejede a tak volím zaručený postup na přivolání auta – jídlo. Jakmile začne člověk jíst, někdo přijede. A tak nám za pár minut staví postarší pár, který zrovna náhodou jede do Hart passu. Bob a Sarah jsou ze Seattlu a byli tady na pohřbu a jdou se před odjezdem zpět do města projít do přírody, kde několik let nebyli. Cesta přijemně uběhne a když nás vysazují, oba nás na cestu obejmou s přáním hodně štěstí. Ač fanouškem států nejsem, někteří lidé jsou tu skutečně neuvěřitelní.

V jedenáct vyrážíme na trail a uvidíme, kam zvládneme dojít vzhledem k pozdnímu startu. Po pár set metrech už vím, že návrat na trail bude těžký. Jakoby mi někdo za těch pět dní vyměnil nohy. Moje chodecké někam zahodil a místo toho mi dal jedny z gumy, které navíc vůbec nesposlouchají. Washington navíc není poušť a místní terén je asi nejtěžší na trailu. Sierra leží v nejvyšší výšce, ale tady je největší převýšení, což vnímáme hned od začátku. Je osm stupňů a připadá mi, že jsem v jiné dimenzi. Místy je sníh, ale nikoliv na trailu a od lidí, které potkáme máme informace, že nesmeky ani cepín opravdu nejsou třeba. Možná by si lidi v Kennedy Meadows, kteří prodávají vybvení a hrají si na profesionály mohli zjistit aktuální informace, než budou hikerům radit, že jet do Washingtonu je špatný nápad, protože je všude sníh.

Kempujeme po šestnácti mílích na místě, kde je už několik stanů. První překvapaní je čeština, která je slyšet od ohně. Dva další kluci, kteří jdou na jih. Ještě větší překvapení nastane, kdyŹ se objeví další kluci, s kterými se potkáváme od našeho druhého dne. Také to otočili a celá jejich velká skupina s nimi. Necháváme se inspirovat a zbytek cesty k monumentu zítra půjdeme bez batohu a stan a věci necháme zde. Znamená to třicet mil s velkým převýšením, ale alespoň se rozejdeme.

Po nabitém dni nemám naštěstí moc prostoru bilancovat, což se mi každé narozeniny děje a je to dobře. Věci, které se dějí v mém nejbližsím okolí stejně neovlivním a žádném připadě je nezměním a zbytečně se jimi trápím. Proto mým jediným přáním pro příštích třiatřicet let je být moudřejší a konečne si tuto skutečnost zapamatovat.

Napsat komentář