Blog

Den šedesátý první aneb Kristova léta

Ráno budík zvoní v šest ale oba ještě upadneme do polospánku a vstáváme až v šest dvacet. V rámci oslavy narozenin se rozšoupnu. Dám si ještě jednu sprchu do foroty, což mě alespoň trochu probere. Přece jen jsme byli pět dní z trailu pryč, přemístili se přes celé státy a ze čtyřiceti stupňu se dostali do deseti. Do toho jsem čtyři dni moc nespali a vezmu-li to kolem a kolem naše svatba byla z celého programu ta nejklidnější a nejpohodovější akce.

Do Mazama General store dorazíme v půl osmé a dáme si kávu. Díky prvotřídní kafe mašině tak máme výborné capuccino a ne několik hodin louhovaný logr. Jirka navíc slaví famózním jahodovým koláčkem, ke kterému si alespoň čuchnu a dám si tyčinku z vlastních zásob. Je neuvěřitelné, jak na konci světa, kterým Mazama je, existuje takový obchod s neskutečným bio sortimentem a kávou. Je jasně vidět obrovským rozdíl mezi pouští a severem. Poušť je jako minulé století se strašidelnými papírovými domy a někdy ještě strašidelnějšími lidmi, kde většina přinejmenším hulí a oproti tomu je sever nejpohodovější místo s přatelskými lidmi. Možná je to tím vedrem, které zabraňuje lidem něco dělat a oni pak zleniví a postupně na jakékoliv činnosti rezignují.

Jdeme si stoupnout před obchod s nadějí, že nás někdo sveze. Nemáme štěstí a i po půl hodině stojíme na značkách. Navíc slibovaná wifi není a tak je jasné, že poslední tři blogy nahraji nejdřív až za týden, kdy snad budeme na signálu. Přiznám se, že absence připojení dělá denní zápisky trochu těžší. Na jednu stranu je skvělé, že tu není signál, ale to, že není zrovna dnes, kdy mám narozeniny a stejně tak moje babička, mě dost mrzí. Nedá se nic dělat. Není to tak dlouho, co žádné „mobily a internety“ nebyly a taky jsme byli v pohodě.

Po dalším čekání konečně zastaví pán v obrovském červeném Dodge pick-upu a hlásí, že nás může přiblížit do lesa na půl cesty. Lepší než nic a tak souhlasíme. Pán je středoškolský učitel a vlastní tu chatu, na kterou přijel strávit své letní prázdniny. Přála bych si, aby si učitelé u nás taky mohli dovolit chatu a trochu pohody, protože rozdíl mezi českými a zahraničními učiteli je přímo propastný. Potkali jsme již dost kantorů a na všech bylo vidět, jak je práce baví a zároveň jsou schopni dosáhnout slušné životní úroveň, která u nás ve školství stále dost chybí.

Vystoupíme v lese, odkud je to do Hart passu ješte deset mil. Nechceme jít pěšky, protože mimo batohů máme igelitku jídla, kterou pověsíme za ranger stanicí, abychom ji nemuseli táhnut s sebou, protože se budeme stejnou cestou i vracet a budeme doufat, že tam na nás bude čekat. Nikdo nejede a tak volím zaručený postup na přivolání auta. Jídlo. Jakmile začne člověk jíst, někdo přijede. A tak nám za pár minut staví postarší pár, který zrovna náhodou jede do Hart passu. Bob a Sarah jsou ze Seattlu a byli tady na pohřbu a jdou se před odjezdem zpět do města projít do přírody, kde několik let nebyli. Cesta přijemně uběhne a když nás vysazují, oba nás na cestu obejmou s přáním hodně štěstí. Ve státech bych žít nechtěla, ale někteří lidé jsou tu neskuteční a budou mi chybět.

V jedenáct vyrážíme na trail a uvidíme, kam zvládneme dojít vzhledem k našemu pozdnímu startu. Po pár set metrech už vím, že návrat na trail bude těžký. Někdo mi za posledních pět dní vyměnil nohy. Moje chodecké někam zahodil a místo nich mi dal jedny z gumy, které vůbec nesposlouchají. Washington navíc není poušť a místní terén je jedním z nejtěžších na trailu. Sierra je sice nejvýše položená, ale tady je největší převýšení, což vnímáme hned od začátku. Je osm stupňů a připadá mi, že jsem v jiné dimenzi. Místy je sníh, ale nikoliv na trailu a od lidí, které potkáme máme informace, že nesmeky ani cepín nejsou potřeba. Možná by si Mary z 2footAdventures v Kennedy Meadows, kde prodává vybavení a hraje si na znalkyni trailu mohla zjistit aktuální informace, než bude hikerům radit, že Washington je díky sněhu neprůchozí.

Kempujeme po šestnácti mílích na místě, kde je už několik stanů. První překvapaní je čeština, která je slyšet od ohně. Dva další kluci, kteří jdou na jih. Ještě větší překvapení nastane, když se objeví další kluci, s kterými se potkáváme od našeho druhého dne. Také to otočili a celá jejich velká skupina s nimi. Necháváme se inspirovat a zbytek cesty k monumentu zítra půjdeme bez batohu a stan a věci necháme zde. Znamená to třicet mil s velkým převýšením, ale alespoň se rozejdeme.

Po nabitém dni nemám naštěstí moc prostoru bilancovat, což se mi každé narozeniny děje a je to dobře. Věci, které se dějí v mém nejbližsím okolí stejně neovlivním ani nezměním a zbytečně se jimi trápím. Proto mým jediným přáním pro příštích třiatřicet let je být moudřejší a konečne si tuto skutečnost zapamatovat.

Napsat komentář