Blog

Den šedesátý pátý aneb ať se práší za kočárem

Budík ve čtyři ráno se okamžitě zařadil k jednomu z nejhorších zážitků celého PCT. Kluci se včera večer, když přestalo na chvíli pršet, rozhodli rozdělat oheň, aby usušili alespoň pár věcí. To se příliš nepovedlo a navíc jsme šli spát až v deset. V polospánku jsem se vykoulela ze stanu, abych zjistila, že je tma, zima a vlhko. Tyto informace jsem předala Jirkovi, který nevypadal, že by něco vnímal. Co budeme dělat? K ranger stanici je to Třicet sedm mil. Abychom to zvládli, měli jsme vyrazit před půl hodinou a celý den být na nohách a možná bychom chytili shuttle do Stehekinu ve čtvrt na sedm. Sedmnáct mil před tím bychom neměli stanovat, protože nemáme povolení ke stanování v parku Northern Cascades a naše povolení na PCT na to neplatí.

Do půl páte v polovědomí bojujeme se svou leností, zimou a odhodláním, abychom ve třičtvrtě začali balit a v půl šesté vyrazili. Snad někde chytneme alespoň kousek slunce a usušíme spacák a stan. O suchých nohách si můžu nechat jen zdát, ale paradoxně to není tak hrozné. Je vtipné, jak rychle se mění priority – od voda, jídlo a teplo jsme se dostali k jediné – sucho. První úsek je v momentální situaci jak z hororu. Trail je prorostlý křovím a trávou, která mi sahá do pasu. Všechno je úplně mokré a během půl minuty i my, takže včerejší oheň ztratil jakýkoliv význam. Dobré poučení pro příště. jakmile se prodereme houštím, přichází na řadu několik mil do ostrého kopce. Je zima, sychravo a jsem mokrá. Washington nás zkrátka přivítal s plnou parádou. Nechci si představovat, jak se musí cítit ti, kteří zde končí a poslední sekce jim třeba proprší a prosněží a oni jdou s vědomím, že to příštích stopadesát mil lepší nebude.

Na kopci chytáme sluneční záblesky a tak rychle vybalujeme stan a spacáky a sušíme. Vaříme čaj a všude kolem je sníh. Máme za sebou deset mil a než vše zase pobalíme je hodina a půl pryč. To na dalších více než čtyřicet kilometrů moc nevypadá. Rozhodneme se to neřešit, dojdeme kam dojdeme a nějak to dopadne. Naštěstí neprší konstantně, jen pár menších přeháněk nebo sprchnutí, které v pohodě bunda zvládne.

Musím příznat že jakékoliv jídlo, které mám se mi už hnusí. Jsem si vědoma, že děti v Africe by za každou tyčinku byly neskonale vděčné, ale já jsem ve stadiu, kdy nechci jíst nic, zvlášť nic co je sladké nebo svým tvarem připomíná ořišky, ale zároveň vím, že musím a nic jiného než sladké nebo sušenou rýži nemám. Pozitivní je, že když únava dosáhne maxima, člověk přestane přemýšlet, sní co má a je za to rád. Tohle není procházka kolem řeky a celkovému stavu určitě nenahrává to, že jdeme v mokrých teniskách v terénu, který by byl na pohory. Jinak to ale nejde a jistě nás to zocelí. Dřív chodili lidé bosí a neměli stan, který uschne za dvacet minut a ani trekové hole, na který si ho mohou postavit, takže máme štěstí, což je věta, kterou si opakuji, když je mi nejhůř.

Aby nedošlo k nedorozumění. Ani v nejhorším okamžiku zimy či mokra mne ani na chvíli nenapadlo, že bych chtěla skončit nebo byť jen na vteřinu zalitovala, že jsme na treku. Popisuji události, jak je v tu chvíli vnímám s tím, že si z toho většinou zpětně dělám legraci. Přiznávám, že když mrznu, sněží a já vím, že mne čeká deset mil do kopce, moc se nesměji, ale jakmile si člověk lehne do alespoň trochu suchého spacáku je svět opět krásný, laskavý a vše je zpět na svém místě.

Od dalších lidí, které potkáme se dozvíme, že po rozmluvě s rangerem by neměl být problém zakempovat v parku i bez povolení. Přece jen není ještě sezóna a vyrazíme-li brzy, nikdo si nás nevšimne. Nic jiného nám asi ani nezbyde, protože zase prší jako z konve a my se půl hodiny ukrýváme pod stromem. V půl sedmé vaříme v krásném kempu u vody a jen se musíme přemlouvat, abychom se zvedli a dorazili posledních šest mil. Je zvláštní, jak míle mají zázračnou schopnost se natahovat a zkracovat podle toho, jak se jim to hodí. Tyto se táhnou jako smrad a když v devět stavíme stan jsem ráda, že dnešní třiceti mílový den s plnou náloží máme za sebou. Zítra nás čeká posledních sedm mil ke spoji do Stehekinu a s tím další brzké vstávání. Usínám v tu chvíli jakmile zapnu spacák a ani mi není zima.

více fotek na

https://www.instagram.com/seafox_yoga/

Napsat komentář