Blog

Den šedesátý druhý aneb jdu na sever …a už jdu na jih

Ráno se skutečně budím před půl šestou, ale pro jistotu otevřu oči jen jednou a dříve než se stihnu zvednou, znovu se mi zavřou. Vstáváme v šest a balíme se tak pomalu, že v osm vyřažíme. Není to příliš ideĺní čas pro třicetimílový den, ale proč se nervovat už od rána. Svítí slunce, je chladno a nic nenaznaćuje, že by se to mělo změnit. Jirka trval na tom že jeden velký batoh vezmeme a do něj dáme vše proti dešti jen tak pro jistotu. Jak moc jsou jeho nápady geniální se bohužel odpoledne jednoznačně ukázalo.

Dnes nás čeká oblíbený terén z kopce do kopce zakončený osmimílovým klesáním k severnímu terminu, kde PCT končí/začíná. kde je hranice s Kanadou. Člověk jen těžko hledá tu správnou nadšenou motivaci, když ví, že si třicet mil zachází a půjde je zpět, ale jinak se to vyřešít neda. Máme povolení vstoupit do Kanady přes PCT, které je nám otočením cesty k ničemu, ale je zakázané vstoupit do USA přes PCT. Asi aby hromadně kanaďané neemigrovali pěšky s touhou mít Trumpa jako prezidenta…

Obědváme na kopci s krásným výhledem. Z jedné strany zasněžené Kaskádové hory a pod námi průzračné jezero. Škoda, že je deset stupňů. Po sněhu, pominu-li ojedinělé úseky, které jdou v pohodě přejít, ani památky. při obědě nám dělá společnost obrovský svišť, který se nás vůbec nebojí.

Klesání dolů jde rychle, mne jen trochu tÍží představa, že tohle všechno musím ještě dnes nastoupat. Pocit vyměněných nohou pokračuje i dnes a to jdu bez batohu. v půl třetí dojdeme k monumentu a převádá ve mě pocit, zda to za těch třicet extra mil stálo. Samozřejmě, že stálo, ale konec cesty byl dost divoký, jedno přelézání popadaného stromu za druhým a všude milión komárů. Uděláme pár povinných fotek, stoupneme jednou nohou do Kanady a vyrazíme zpět. Odteď začíná opět naše cesta a neprocházíme se jen tak bezděčně po kopcích. Odteď začíná skutečné PCT a ne jen trénink na něj, což poušť tak trpchu byla. Konec krátkým dnům a dosttku času, protože abychom to “stihli” musíme mít průměr alespoň dvacet mil denně bez přestávky. Zůstáváme v klidu, protože pořád je pro nás nejdůležitější si to užít a závodění přenechat ostatním.

Už půl hodiny nad protějšími horami hřmí a naše neblahé tušení se stává po několika mílích skutečností. Začíná pršet. Nejdřív jen tak zlehka, pak silněji a za chvíli leje jako z konve. Déšť stridají kroupy, kropy střídá cosi připomínající sníh a znov déšť. Po chvíli jsou mé nepromokavé rukavice dobré tak jako zásobník vody a mně je zima. Zima, která se s každou další nastoupanou mílí zhoršuje. Dochází mi optimismus,protože ke stanu je to deset mil, je pět večer, zima, vichr a mně ztuhly všechny svay v těle.. V takvých chvílích člověk postaví stan a jde se schovat, ale náš stan je daleko. Není čas ztrácet čas, ale chvílemi se mě zmocňuje panika, že to nedám. Jirka mě uklidňuje, i když sám toho má taky dost.

Vynechám popis průběhu následujících tří hodin proto, aby si někteří rodinní příslušníci nemysleli, že to tu máme těžké, trpíme a naše cesta je zbytečná. Přeskočím rovnou ke šťastnému konci, který nastal před devátou večer, když jsme otevřeli náš stan, který vydržel déšť ostavený na dva klacky, protože hůlky jsme potřebovali na cestu a dokonce i spacáky stačily docela vyschnout. Vařím si čaj, Jirka večeři a v deset usnu uprostřed věty, kterou se mi Jirka snaží něco důležitého sdělit. Mám takové tušení, že ten rekordně brzký ranní start naplánovaný na zítřek možná úplně nedopadne.

Napsat komentář