Blog

Den šedesátý druhý aneb jdu na sever …a už jdu na jih

Ráno se skutečně probudím před půl šestou, ale než se stihnu zvednout, oči znovu se mi zavřou. Vstáváme v šest a balíme se tak pomalu, že vyrážíme až v osm. Není to sice ideální čas pro třicetimílový den, ale proč se nervovat už od rána. Svítí slunce, je chladno a nic nenaznačuje tomu, že by se počasí mělo změnit. Jirka, mé brblání nehledě, trval na tom, že vezmeme jeden velký batoh a do něj dáme naše vybavení do deště. „Jen tak pro jistotu“ přesvědčoval mě. Záležet na mě, vytančím do kopců jen v šortkách. Nebudu předbíhat, ale jeho předvídavost a rozum mi dnes zachránili nejen kůži a já si poprvé na vlastní kůži uvědomila, jak jsou hory zrádné a Washington opravdu není výlet na Sněžku.

Dnes nás čeká můj oblíbený terén z kopce do kopce zakončený osmimílovým klesáním k severnímu terminu, kde PCT končí/začíná na hranici s Kanadou. Člověk jen těžko hledá tu správnou nadšenou motivaci, když ví, že si třicet mil zachází a vzápětí je půjde zpět, ale chceme-li dojít k pověstnému „patníku“, jinak se to vyřešit nedá. Máme sice povolení vstoupit do Kanady přes PCT, které je nám otočením cesty k ničemu, ale je zakázané vstoupit do USA přes PCT. Asi aby kanaďané hnání touhou mít Trumpa za prezidenta  hromadně neemigrovali pěšky do států.

Obědváme na kopci s krásným výhledem. Z jedné strany zasněžené Kaskádové hory a pod námi průzračné jezero. Škoda, že je jen deset stupňů. Po sněhu, pominu-li ojedinělé úseky, které jdou v pohodě přejít, ani památky. Při obědě nám dělá společnost obrovský svišť, který se nás vůbec nebojí a téměř se nechá pohladit.

Klesání dolů jde rychle a mě jen trápí představa, že tohle všechno musím za pár hodin opět nastoupat. Pocit vyměněných nohou pokračuje i dnes, a to nemám batoh. V půl třetí dojdeme k monumentu a já se nemohu zbavit myšlenky, zda to za těch třicet extra mil stálo. Samozřejmě, že stálo, ale konec cesty byl dost divoký, jedno přelézání popadaného stromu za druhým a všude milión komárů. Uděláme pár povinných fotek, stoupneme jednou nohou do Kanady a vyrazíme zpět. Odteď začíná  naše cesta ze severu na jih a neprocházíme se jen tak bezděčně po kopcích. Ode dneška začíná skutečné PCT a ne jen trénink na něj, jak jsme říkali cestě v poušti. Konec krátkým dnům a dostatku času, protože abychom to “stihli” musíme mít průměr alespoň dvacet mil denně a žádný den volna. Zůstáváme v klidu, protože pořád je pro nás nejdůležitější si to užít a závodění necháme s klidným srdcem ostatním.

Už půl hodiny nad protějšími horami hřmí a naše neblahé tušení se stává po několika mílích skutečností. Začíná pršet. Nejdřív jen tak zlehka, pak silněji a za chvíli leje jako z konve. Déšť střídají kroupy, ty střídá sníh a znovu déšť. Po chvíli jsou mé nepromokavé rukavice dobré tak jako zásobník vody a mně je zima. Zima, která se s každou další nastoupanou mílí zhoršuje. Dochází mi optimismus, protože ke stanu zbývá deset mil, je pět večer, zima, vichr a mně ztuhly všechny svaly v těle.. V takových chvílích člověk postaví stan a jde se schovat, ale náš přístřešek je daleko. Není čas ztrácet čas, ale chvílemi se mě zmocňuje panika, že to nedám. Jirka mě uklidňuje, i když sám toho má taky dost.

Vynechám popis průběhu následujících tří hodin proto, aby si někteří rodinní příslušníci nemysleli, že to tu máme těžké, trpíme a naše cesta je zbytečná. Přeskočím rovnou ke šťastnému konci, který nastal před devátou večer, když jsme otevřeli náš stan, který vydržel déšť postavený na dva klacky, protože hůlky jsme potřebovali na cestu a dokonce i spacáky stačily docela vyschnout. Vařím si čaj, Jirka večeři a v deset usnu uprostřed věty, kterou se mi Jirka snaží něco důležitého sdělit. Mám takové tušení, že ten rekordně brzký ranní start naplánovaný na zítřek moc nedopadne.

Napsat komentář