Blog

Den šedesátý devátý aneb “chčije a chčije“

Ráno se budím před půl šestou v celkem ucházející kondici s přihlédnutím k pozdní večerce. Jak ráda říkám, čas utíká rychle, když se člověk dobře baví, tedy zvlášť o všech pauzách, kochacích přestávkách, ráno a večer. Bohužel čas se někdy moc nekamarádí s našlapanými mílemi, které neutíkají oproti času vůbec. Vcelku rychle se sbalíme a bez kávy (lepším se) pár minut po šesté vyrážíme. Je velká vlhkost a těžký vzduch.

Máme to několik mil do velmi příkrého kopce s častými zastávkami na focení, protože Cloudy pass, kde se mlha valí přes kopce do údolí je příliš krásný na to, abychom ho jen tak proběhli. Kolem deváté stavíme na svačinu a kávu a po chvíli, která se zdá být jako minuta, jdeme dál. Vlhké počasí není můj šálek kávy a obávám se nejhoršího. Na dnešek a zítřek jsou hlášené deště a bouřky a já si opravdu nechci zopakovat cestu, která vedla do Stehekinu. “Pršet nebude” říká Jirka a já jen s pochybnostmi sleduji zataženou oblohu.

Jdeme pohádkovým lesem který by u nás byl vyhlášen prvním ochranným pásmem a nikoho by do něj nepustili. Příroda je nádherná. Má v sobě určitou divokost a opravdovost, která mi napřiklad v Rakousku nebo Itálii chybí. V půl druhé stavíme u řeky na oběd a já jen nerada jím studené vločky od rána. Nic jiného nemám a tak není na výmysly prostor. Pokračujeme dál a za chvíli začne krápat. “To je jen pár kapek” snaží se o optimismus Jirka. Přituhuje a já na nic nečekám a převlékám se do nepromokavých kalhot a bundy. Leje jako z konve a do nejbližsího místa na stan to jsou tři míle. Naštěstí alespoň není tak hrozná zima, i když teplo vypadá jinak. Nevím, co se stalo s mou bundou, ale přestala být nepromokavá. První déšť v poušti mě zachránila, ale od té doby se asi rozhodla, že to stačilo a teď zipem proteče všechna voda. Výsledkem je, že jsem úplně mokrá. V situaci, kdy z nebe někdo lije kýble vody, je vybavení to jediné, co může pomoct. Tady nepomáhá vůbec a Jirka na tom není o moc líp. Jeho bunda ale není nová, a tak nějak se od ní ne úplně stoprocentní výkon očekává. To, že jsem durch mi na náladě příliš nepřidá a než postavíme stan, jsme promočení na kost.

Přepadají mě chmurné představy, co budeme dělat, když i zítřejší předpověď vyjde. Do Stevens passu je to ještě tři dni cesty a ani tam není kde se usušit, jen tam na nás čeká balík. Venku je navíc tak vlhko, že i když přestane pršet, nemáme šanci cokoliv usušit. Z nesmyslných přání jako “jídlo”, “káva”, “teplo” zůstalo jediné – SUCHO. Nachozené kilometry i ve vysokých dávkách jsou opravdu momentalně ten nejmenší problém, klidně bych chodila od rána do večera bez přestávky, jen kdybych byla alespoň suchá.

Zalezeme do stanu, ve kterém je okamžitě obrovská kondenzace. Nejlepším řešením pro situace, kdy je všechno špatně, je zavřít oči, což na dvě hodiny také uděláme. Večer přestane trochu pršet a vaříme večeři, o kterou se podělíme. Večerka je, než se mi podaří dopsat, co potřebuji v deset a dopředu se domluvíme, že ve čtyři ráno tentokrát vstávat nebudeme. Tajně doufám, že nás tam nahoře má někdo alespoň trochu rád a název zítřejšího blogu nebude muset být “chčije a chčije podruhé.”

Napsat komentář