Blog

Den šedesátý devátý aneb den, který se nedá popsat jinak než “chčije a chčije

Ráno se budím před půl šestou v celkem ucházející kondici s přihlédnutím k večerce v půl jedenácté. Jak ráda říkám, čas utíká tak rychle, když se člověk dobře baví, tedy zvlášť o všech pauzách, kochacích přestávkách, večer a ráno. Bohužel čas se někdy moc nekamarádí s našlapanými mílemi, které neutíkají a čas se vleče. Vcelku rychle se sbalíme, bez kávy (lepším se) a pár minut po šesté vyrážíme. Je velká vlhkost a těžký vzduch.

Máme to několik mil do velmi příkrého kopce s častými zastávkami na focení, protože Cloudy pas, kde se mlha valí přes kopce a do údolí je příliš krásný na to, abychom ho jen tak proběhli. Kolem deváté stavíme na svačinu a kávu a po chvíli, která se zdá být jako minuta jdeme dál. Vlhké počasí není můj šálek kávy a obávám se nejhoršího. Na dnešek a zítřek jsou hlášené deště a bouřky a já si opravdu nechci zopakovat cestu, která vedla do Stehekinu. “Pršet nebude” říká Jirka a já jen s pochybnostmi sleduji zataženou oblohu.

Jdeme pohádkovým lesem který by u nás byl vyhlášen prvním ochrnaným pásmem a nikoho by do něj nepustili. Příroda je nádherná a má v sobě určitou divokost a opravdovost, která mi napřiklad v Rakousku nebo Itálii chybí. V půl druhé stavíme u řeky na oběd a já jen nerada jím studené vločky od rána. Nic jiného moc nemám a tak není na výmysly prostor. Pokračujeme dál a za chvíli začne krápat. “To je jen pár kapek” snaží se o optimismus Jirka. Přituhuje a já na nic nečekám a převlékám se do nepromokavých kalhot a bundy. Leje jako z konve a do nejbližsího místa na stan to jsou tři míle. Naštěstí alespoň není tak hrozná zima i když teplo vypadá jinak. Nevím co se stalo s mou bundou, ale přestala být nepromokavá. První déšť v poušti mne zachránila, ale od té doby se asi rozhodla, že mi můj trek ještě vyšperkuje a zipem projde všechna voda. Výsledkem je, že jsem pod ní úplně mokrá. V situaci, kdy z nebe někdo lije kýble vody, je vybavení to jediné, co může pomoct. Tady nepomáhá vůbec a Jirka na tom není o moc líp. Jeho bunda ale není nová a tak nějak se od ní ne úplně stoprocentní výkon očekává. To, že jsem durch mi na náladě příliš nepřidá a než postavíme stan, jsme mokří jako myši.

Přepadají mne chmurné představy, co budeme dělat, když i zítřejší předpověď vyjde. Do Stevens passu je to ještě tři dni a ani tam není kde se usušit, jen tam na nás čeká balík. Venku je navíc tak vlhko, že i když přestane pršet nemáme šanci cokoliv usušit. Z nesmyslných přání jako “jídlo”, “káva”, “teplo” zůstalo jediné – SUCHO. Nachozené kilometry i ve vysokých dávkách jsou opravdu momentalně ten nejmenší problém, klidně bych chodila od rána do večera bez přestávky, jen kdybych byla alespoň trochu v suchu.

Zalezeme do stanu, ve kterém je okamžitě obrovská kondenzace. Nejlepším řešením pro situace, kdy je všechno špatně, je si zavřít oči, což na dvě hodiny také uděláme. Večer přestane trochu pršet a vaříme večeři o kterou se podělíme. Večerka je, neź se mi podaří dopsat co potřebuji v deset a dopředu se domlouvíme, že ve čtyři ráno tentokrát vstávat nebudeme. Tajně doufám, že nás tam nahoře má někdo alespoň trochu rád a název zítřejšího blogu nebude “chčije a chčije podruhé.”

Napsat komentář