Blog

Den šedesátý čtvrtý aneb prší, prší jen se leje

Ráno v půl šesté učiním první marný pokus o vstavání. Z druhé strany stanu se mnou nikdo nekooperuje a tak v šest vstávám a rozepnu Jirkovi spacák. Ozve se nesouhlasné mručení, ale za pár minut se kdosi, kdo vzdáleně připomíná Jirku vynoří ze stanu. Říká, že se moc nevyspal, protože celou noc pršelo a něco šustilo kolem stanu. První informaci mohu potvrdit, protože je všude mokro a včera večer nás zahnala bouřka, ale obávám se, že i kdyby nám v noci kolem stanu pochodovalo stádo slonů, vím o tom jen z vyprávění.

Jsme první vzhůru což se ještě nikdy nestalo. Vařím vodu a pomalu přichází i kluci. Vstávam společně je daleko menší hrůza i když je mokro, mlha a vypadá to bledě. V osm vycházíme a možná i proto, že je zima jak v psinci máme v půl jedné v nohách třináct mil. Moc výhledů si dnes neužijeme, protože každé vyškrábání do kopce je odměněno výhledem do husté, bílé mlhy.

Polední pauzu máme u řeky a jen co vyndáme spacáky a stan, aby se alespoň trochu usušili, začíná hustě pršet. Jirka využívá svých stavitelských schopností s poství přístřešek v tyveku, pod který se s námi schovají i další dva hikeři. Já využívám času a píši tyto řádky a i po hodině a půl co tu v péřovkách sedíme to nevypadá, že by déšť slábl. Spíše naopak. Zatím to na plánovaných minimálně pětadvacet mil nevypadá. Sedíme jak slepičky pod kusem hadru a čekáme na zázrak. Ten se však nekoná, protože prší víc a víc. Dorazí i Pavel a po třetí odpoledne úplně zmoklá Coleen. Klukům se podaří udělat oheň, ale po čtvrté odpolene je jasné, že moc daleko nedojdem. Tři míle v tomhle počasí a člověk se může jít kompletně sušit. Podchlazení je největší nebezpečí na trailu.

Nikde není místo na stan a úplnou náhodou, když si musím odskočit, objevím zastrčené místo pro tři stany. Běžíme je postavit a než se akce povede jsme komplet celí promočení. Vlhké spacáky i vnitřek stanu a déšť neustává ani v sedm večer. Přemítáme co dál. Pokud bude zítra slušné počasí, což momentálně znamená to, že nebudou padat trakaře, zkusíme vstát ve čtyři ráno a zbývajících třicetsedm mil dotáhnout zítra. Museli bychom to stihnout do šesti večer, protože ve čtvrt na sedm jede poslední shuttle do Stehenkinu, kde na nás čeká balík. Celá cesta má několik komplikací. Sedmnáct mil před Stehekinem se bez povolení, které nemáme, nesmí kempovat. Pošta ve Stehekinu má otevřeno v sobotu od poledne do dvou a potom až v pondělí. Máme všechno mokré. Buď nám počasí alespoň trochu bude přát a pokusíme se celou trasu uběhnout, nebo budeme vydáni napospas washingtonským lesům a dešti. Budeme vidět.

Napsat komentář