Blog

Den pátý aneb Jack Nicholson, ztracená žiletka a bezedná sprcha

Dnes je neděle. I Pánbůh sedmý den v týdnu odpočíval, tudíž ani my jsme neměli na výběr. Vstali jsme v půl sedmé, tedy v čas, kdy většina lidí už tady nebyla, kromě těch, kteří dnes mají svůj první “zero” day, což je den kdy člověk odpočívá. (pozn.pro rodiče – zero jako nulový počet kilometrů). Měla jsem takový hlad, že snídaně proběhla už ve spacáku a já si snědla svou předposlední tyčinku, protože tady v obchodě žádně včera neměli. Hlady neumřu, protože mám železné zásoby oříšků a myslím,že po trailu je dlouho nebudu chtít vidět.

Potřebovala jsem ráno dopsat jeden slíbený článek a museli jsme dorešit cestu, tak jsme nikam nekvaltovali. Navrhla jsem pro zlepšení týmové nálady ještě jednu sprchu a mé přání bylo vyslyšeno. Sprchy tu fungují tak, že vhodíte dolar ve čtvrťácích a dostanete čtyři minuty tekoucí vody. Tahle sprcha byla zřejmě kouzelná, protože tekla minimálně deset minut a já v ní včera rovnou stihla i vyprat. Možná vás napadne jak se pere ve sprše? Úplně jednoduše. Stojíte pod tekoucí vodou a do toho v ní proplachujete špinavé oblečení a dáváte si pozor, abyste se znovu neumazali. Včera se také vyřešila má otázka ohledně “zbytečností.” Poslední věc, kterou jsem nevyhodila byla žiletka, které jsem se nechtěla vzdát. Při večerní sprše jsem jí tam zapomněla a dnes jí už nenašla. Obávám se, že mi ta lesana vydrží přesně do příští zastávky v civilizaci a jako první věc poběžím do obchodu pro novou. Pocit vlajících chlupů ve větru si ráda nechám ujít.

Nekončící srázy dolů, takže upínám zrak většinou před sebe

Ale nepředbíhejme. Před sprchami jsou lavičky a u jedné stojí kluk. Promluví, usměje se a je to jasné. Mladší verze Jacka Nicholsona, kterého mám nejvíc ráda. Můj poznatek s ním sdílím ještě dříve než se pořádně představíme. Nejdřív vypadá trochu zmateně a pak docela potěšeně. Taky si dává na čas, před dvěma lety šel Apalačskou stezku a tak ví, že není kam spěchat. Konečně někdo, kdo to vidí podobně jako my.

Sprcha byla skvělá a já i přes start v poledne cítím dobrý den, o čemž se snažím přesvědčit ne tak pozitivně naladěného Jirku. To se však změní jakmile vyrazíme. Trail se nám trochu odměňuje, nohy bolí méně a není takové vedro. Nastoupali jsme celkem přes tisíc metrů a zítra se má ochladit o víc než dvacet stupnů, takže přes den má být osm a déšť. Tajně doufám, že se to ještě změní a pláštěnka zůstane pěkně v batohu.

U jedné zastávky na vodu sedí dobře stavěná holčina s asi 50 kilovým batohem, z čehož je minimálně půlka jídlo. Nešťastně se ptá všech okolo, zda si nechtějí koupit něco z jejích zásob. Všichni z ní mají srandu a mně je jí docela líto. Kupuji si od ní za symbolické dva dolary dvě kaše a jednu tyčinku. Hřeje mě pocit, že jsem jí aspoň trochu odlehčila a jí může hřát, že mě zachránila, protože oříšky už nemůžu ani vidět. Tyčinka mě doslova nakopla, což Jirku příliš nenadchlo a nervózně se ptá, jestli takto plánuji bežet celý zbytek dne, že mi přidá do batohu dva litry vody.

Cesta příjemně utíká a i když se nikam neženeme ušli jsme nejvíc kilometrů z našeho prozatímního tréninku. Neseme i méně vody a lehčí jídlo. Jak jsme byli nadšení, tak poslední dva kilometry už dost bolí. Docházíme do kempu a kdo na nás nemává…Jack Nicholson:) Společně ještě s jedním párem z Německa a milou slečnou z Chicaga kempujeme. Na rozdíl od nás jsou všichni po půl osmé ve spacáku a já je ruším klepáním do klávesnice. Proto končím a těším se na zítřejší pokračování tréninku na PCT pokračuje.

One step at a time

Napsat komentář