Blog

Den pátý aneb Jack Nicholson, ztracená žiletka a sprcha co nikdy nekončí

Dnes je neděle a i pánbůh sedmý den v týdnu odpočíval, tudíž ani my jsme neměli na výběr. Po noci, kdy mně byla taková zima, že jsem se asi pětkrát probudila a než jsem si na sebe stihla vzít poslední tričko co mám, opět jsem usnula, jsme věděli, že ráno bude sváteční. Vstali jsme v půl sedmé, tedy v čas, kdy většina lidí už tady nebyla, kromě těch, kteří dnes mají svůj první “zero” day, což je den kdy člověk odpočívá. (Pozn.pro rodiče – zero jako nulový počet kilometrů). Měla jsem takový hlad, že snídaně proběhla už ve spacáku a já si snědla svou předposlední tyčinku, protože tady v obchodě žádně včera neměli. Čeho ale hodně mám je oříšků a myslím,že je po treku dlouho nebudu chtít vidět.

Potřebovala jsem ráno dopsat jeden slíbený článek a museli jsme dorešit cestu, tak jsme nikam nekvaltovali. Navrhla jsem pro zlepšení týmové nálady ještě jednu sprchu a mé přání bylo vyslyšeno. Sprchy tu fungují tak, že vhodíte čtyři čtvrťáky, tedy dolar a dostanete čtyři minuty. Tahle sprcha byla ale kouzelná, protože tekla minut minimálně deset a já v ní včera rovnou stihla i vyprat. Možná vás napadne jak se pere ve sprše? Úplně jednoduše. Stojíte dál pod tekoucí vodou a do toho v ní proplachujete špinavé oblečení a dáváte si pozor, abyste se znovu neumazali. Včera se také vyřešila má poslední otázka ohledně “zbytečností.” Poslední věc, kterou jsem nevyhodila byla žiletka, které jsem se nechtěla vzdát. Při večerní sprše jsem jí tam zapomněla a dnes jí už nenašla. Obávám se ale, že mi ta lesana vydrží přesně do přiští zastávky v civilizaci a koupím si novou:) Možná překvapím, stejně jako dneska při pochodování v příkrých srázech kopců.

Trošku kopec dolů, takže upínám zrak většinou před sebe

Ale nepředbíhejme. Jdu se ráno opět postavit pod horkou vodu (myslím, že se sprchuji často i za ostatní hikery) a u lavičky před sprchou stojí kluk.Promluví, usměje se a je to jasné. Mladší verze Jacka Nicholsona, kterého mám nejvíc ráda. Hned mu to zatepla sděluji, nejdřív vypadá trochu zmateně a pak docela potěšeně. Taky si dává na čas, před dvěma lety ušel Apalačskou stezku a tak ví, že není kam spěchat. První sympatický borec na trailu.

Sprcha byla skvělá a já i přes start v poledne cítím dobrý den, o čemž se snažím přesvědčit ne tak pozitivně naladěného Jirku. To se však změní jakmile vyjdeme. Trail se nám trochu odměňuje, nohy bolí méně a není takové vedro. To však nevěstí nic dobrého, protože jsme nastoupali celkem asi tisíc metrů a zítra se má ochladit o víc než dvacet stupnů, takže přes den má být osm a déšť. Tajně doufám, že se to ještě změní a pláštěnka zůstane pěkně v batohu.

U jedné zastávky na vodu sedí dobře stavěná holčina s asi 50 kilovým batohem, z čehož je tak půlka jídlo. Nešťastně se ptá všech okolo, zda si nechtějí něco koupit. Všichni z ní mají dost srandu a mně je jí docela líto. Kupuji si tedy od ní za symbolické dva dolary dvě kaše a jednu tyčinku oboje bezlepkové. Hřeje mne pocit, že jsem jí aspoň trochu odlehčila a jí může hřát, že mne dost zachránila, protože oříšky co mám už nemůžu ani vidět. Tyčinka mě dost nakopla, což Jirku příliš nenadchlo a nervózně se ptá, jestli takto plánuji bežet celý zbytek dne, že mi přidá do batohu dva litry vody.

Cesta příjemně utíká a i když se nikam neženeme ušli jsme asi nejvíc kilometrů z našeho prozatímního tréninku. Neseme i méně vody a lehčí jídlo. Hlad máme stejně pořád, tak je to jedno a aspoň tolik váhy netáhneme. Jak jsme byli nadšení, tak poslední dva kilometry už dost bolí, ozval se můj krk a rameno, že už to opravdu na nedělní vycházku stačí. Docházíme do kempu a kdo na nás nemává…Jack Nicholson:) Společně ještě s jedním párem z Německa a milou slečnou z Chicaga kempujeme. Na rozdíl od nás jsou všichni po půl osmé ve spacáku a já je ruším klepáním do klávesnice. Proto končím a zítra náš trénink na PCT pokračuje, doufám, že nezmrzneme.

One step at a time

Napsat komentář