Blog

Den patnáctý aneb poslední jogurt, Leslie a hodně těžký návrat

Zbytek včerejšího dne byl poznamenán mým ne úplně šťastným výběrem obědosvačiny. Dala jsem si po dlouhé době jogurt, který si Jirka koupil a já zanedlouho pochopila, že to nebyl dobrý nápad. Ve zkratce řečeno jsem až do pozdních hodin trávila v blízkosti koupelny a tušila, že to není dobrá příprava na dnešní návrat na trail. Nebyla. Z uvařené večeře se rázem stal dnešní oběd, což bylo sice fajn, ale jogurt si asi dlouho nedám. Jirka je odolnější, ale problémy měl dost podobné. Ráno mi bylo sice lépe, ale nechtěla jsem pokoušet štěstí, tak jsem se snažila hlavně o doplnění tekutin.

V klidu jsme zabalili, Jack zůstává v Idyllwild a my se s němci vypravili sehnat nějakou hodnou duši, která by nás odvezla patnáct mil zpět na trail, abychom mohli vyjít z místa, kde jsme v pondělí cestu opustili. Staví hned první auto a v něm sympatická paní , která sice chtěla jet úplně jinam, ale je ochotná nás na trail hodit. Trochu mě zmátla, když se rozjela, aniž by někdo ostatní kromě mě ještě nastoupil, ale pak už bylo všechnon v pořádku. Celou cestu jsme si povídaly, Leslie se prý přátelí s Kurtem Russelem a Goldie Hawn, kteří do Idyllwild občas zavítají a i dalšími hollywoodskými hvězdami. Pohled očividně klame, protože by mě to ani ve snu nenapadlo a kromě asistentky právníkům (stihly jsme probrat i řešení pojistných události) pracovala jako filmový editor. Moc příjemná jízda navíc si od nás nic nevzala a ještě jsme se společně vyfotili. Hned co nás vysadila nabrala ty nejšpinavější hochy z trailu, se kterými jsme se již potkali, aby je dovezla do Idyllwild. Leslie je prostě anděl.

Naštěstí jsme projeli deštěm i hustou mlhou a na trailu svítilo slunce. Hned u cesty nějaký dobrák nechal balík vod a tak hned jednu do zásoby vypijeme. Již po několika krocích je jasné, že dneska to bude těžké. Chodila sice nebolí, ale napětí se posunulo do kotníků, takže mi přijde, že je mám z gumy. Navíc se o slovo hlásí rameno a krk naprosto stejně jako první den. Nevím, zda se tělo rozleželo volným dnem nebo je to i z důvodu blížící se nejméně oblíbené části měsíce, ale připadá mi, že jsem tu první den. Cesta navíc místo trailu připomíná skákání po kamenech nahoru a dolů a já si přijdu jako koza, ale s čtrnáctikilovým patohem na zádech. Přibylo jídlo a nesmeky, které jsme si vyzvedli ve městě a které asi nebudeme potřebovat. Jirka je na tom co se týká váhy batohu ještě hůř. Zbývá snad jen zintenzivnit dechová cvičení a přijímat pránu a netáhnout sebou sušené brambory a vločky. (Pozn. Pro rodiče – to je legrace!)

Po dvou hodinách chůze obědváme a shodujeme se na tom, že včerejší večeře se opravdu povedla. Quinoa (jak jinak) s pečenými rajčaty a špenátem mi udělá po dlouhé době dobře. Už žádné jogurty ani nachos. Po jídle se mi nikam nechce, ale nedá se nic dělat. Program na odpoledne je jasný, kopce, kopce a kopce a převýšení tisíc metrů. Nerada bych, aby to vyznělo tak, že si stěžuji. Jsem pořád moc ráda, že jsem tady, jen fyzicky je dnešní den pro mne záhadně náročný, asi i proto, abych si náhodou nemyslela, “že mi to už jde.” Je to vlastně jako s jógovou praxí – něco se začně dařit a vzápětí je člověk o deset kroků zpět bez nějakého očividného důvodu. Nasazuji tedy sluchátko a s pomocí mé oblíbené Míly Tomášové se projdu až k páté odpoledne.

Příští voda je asi míly od trailu a Jirka se gentlemansky nabízí, že tam dojde a já budu hlídat batoh. Jsou nabídky, které se neodmítají a toto je jedna z nich. Skoro třičtvrtě hodiny odpočívám a přestávka mi dodá druhý dech, takže se mi jde o mnoho lépe. Rameno a krk se uklidnily, ale trochu cítím bok a blížící se modřinu na pánevní kosti pod bederním pásem.

Máme na trailu nového nepřítele. Poison oaku jsme se na chvíli zbavili, aby jeho místo nahradila nová hrozba jmenující se “Poodle dog bush”. Tato nenápadná květinka podobající se marihuaně s roztomilými fialovými květy má obdobně strašidelné účinky jako její kolega. Stačí se dotknout i přes oblečení a o zábavu je na minimálně dva až tři týdny vystaráno. Kličkujeme jako zajíci v poli a nevíme, kam dřív skočit, protože je prostě všude. Při hledání místa na přespání bereme v potaz to, že kam jsme chtěli dojít, asi nebude místo, protože je před námi minimálně deset lidí, kteří tvrdili že chtějí přesat právě tam. Jednak z důvodu, že ani jeden nechceme tolik lidí a také protože bychom se tam asi nevešli, kempujeme pod skálou na tajném místě s výhledem na Palm springs. Je to první výhled na město a jakmile se setmí, vypadá přímo kouzelně, právě proto, že se díváme z přírody. Stihneme jen dvacetiminutové cvičení, ale i to mi po celém dni udělá dobře.

Po celém dni nemám ani hlad a tak vařím rýži, Jirka si jí dá s tuňákem a já přes varování všech varování všech PCT výživových specilistů s proteinem. V devět se mi už klíží oči a doufám, že noc bude klidná a ráno bude do růžova.

Napsat komentář