Blog

Den padesátý šestý aneb zeshora dolů, první skorobrodění, Lone Pine a nebe na zemi

V noci se opakovaně budím. Nejdřív horkem, takže se svleču a potom znovu zimou, ale už jsem líná se opět oblékat, tak to radši zaspím. Ráno se proberu v pět čtyřicet a chvíli přemýšlím, že tuto skutečnost budu ignorovat. Venku je podivně ponur, ale vím, že bych se vzbudila za hodinu a bylo by mi daleko hůř. Vstávám a jakmile se vysoukám ze stanu, vidím, že obloha je modrá slunce svítí. Jirku nebudím a jdu vařit kávu, jejíž vůně ho určitě vzbudí. A taky že jo, za deset minut už vstává.

Je hrozná zima, což má taky své výhody-zbytečně se nemrcasíme a tak v půl osmé už šlapeme. Tedy v čas, kdy hikeři už mívají třeba pět mil za sebou. My dnes jdeme jen do Lone Pine a máme to nějakých třináct mil. Cesta příjemně ubíhá a po dvou hodinách se dokonce oteplí a převlékám se do kraťasů. Pořad ale cítím, že jsme vysoko. Abych to uvedla na pravou míru – před tímto výletem byl můj největší výšlap na Sněžku nepočítám-li lyžování v Alpách, ale tam jsem se vyvezla vlekem a nikoliv po svých. Moje nejoutdoorovější výbava pro chození do přírody byla Conversky a džíny. Spaní a pobyt ve výšce nad tři kolimetry je pro mě pořád nová zkušenost a věřím, že si zvyknu, stejně jako na spaní ve stanu, pro mě dříve nemyslitelnou “hygienu” a týden bez sprchy (na to si asi nezvyknu nikdy, ale jsem schopná to vydržet a v případě nouze se umýt třeba ve sněhu).

Poslední tři míle sejdeme z PCT a jdeme dolů. Části trailu jsou stále pod sněhem a kolem se valí voda. Neumím si představit, jak si vypadají rozvodněné řeky v druhé časti Sierry. Dole na nás čeká první přechod řeky, která se vytvořila z roztátého sněhu. Máme štěstí a jsme schopni přejít po kládě, přes její zlomený střed už teče voda, ale dá se přeskočit. Za námi jde početná skupina hikerů, které jsme potkali při jejich pauze nahoře na kopci. Pánská čast se v pohorách snažila lézt na okoní skály, samozřejmě bez jištění. Když jsem viděla slečny ze skupiny, jak se nejistým krokem šourají přes kládu s cepínem na zádech, neměla jsem dobrý pocit. Celé dopoledne létaly vrtulníky nad Sierrou sem a tam a něco mi říká, že letos rangeri, kteří mají záchranu lidí na starost, asi moc nadšení nejsou.

Dojdeme na parkoviště na kterém je pár aut. Nechceme čekat a tak jdeme po silnici směrem k Lone Pine, kam je to patnáct mil. Po asi dvaceti minutách nám staví druhé auto. Pán tu dělá řidiče a zrovna veze dva hikery, které tu vyzvedl do Kennedy Meadows. Do Lone Pine sice nejede, ale přiblíží nás na hlavní silnici. Paráda. Hikeři jsou táta se synem, kteří spolu už několik let chodí časti PCT a synek nám říká, že až odmaturuje, půjde celé PCT od severu na jih. Přemýšlím, co jsem chtěla dělat dělat já před maturitou, ale jít s batohem do lesa to určitě nebylo. Kluk vypadá rozuměji než já a tak si říkám, proč mi některé věci musely trvat o dvacet let déle…

Sjíždíme o patnáct set výskových metrů a výhledy jsou nepopsatelné. Obrovská Sierra naproti ní trochu menší hory a mezi nimi poušť. To mě nikdy nepřestane fascinovat. Ta blízkost všeho a zároveň obrovská rozlehlost. Za půl hodiny vystupujeme z auta a je to jako bychom dostali pěstí. Teplotní rozdíl více než dvacet stupňů. Ráno bylo pár nad nulou. teď je na slunci přes čtyřicet. Naproti přes dálnici je kemp a malý obchod a tak si jdeme koupit vodu a zmrzlinu. Vedro je hned snesitelnější. Jen tak okouníme před obchodem a nechce se nám na rozpálenou silnici stopovat posledních pár mil do města. Když se zvedneme projde kolem nás majitel kempu a ptá se kam jdeme. Chtěli bychom do Lone Pine. Slečna co nám prodala zmrzlinu zrovna končí a tak ji pan majitel zaúkoluje, aby nás vzala s sebou. Někdy se prostě vyplatí sednout si na zadek, dát si zmrzlinu a čekat.

Stejná situace nastane v Lone Pine. Vystupujeme před pizzerií a jdeme na první jídlo po dvou týdnech. Vím totiž, že tu mají salátový bar “sněz co můžeš” a navíc mají bezlepkovou pizzu. Dáváme si obojí napůl. Pizza tu sice stojí jako večeře v Praze v lepší restauraci, ale je to první jídlo od San Diega, které není smažené a já si ho můžu dát. Salát je ještě lepší. Ovoce, zelenina a dokonce červená řepa. Je asi vtipné, že básním o při nejlepším průměrném jídle, navíc na naše poměry dost předraženém, ale když člověk chodí v kopcích kolem dvaceti mil denně a žije na oříšcích, tyčinkách a sušených bramborách, najednou vidí věci z naprosto jiného úhlu. Myslím, že už několik let umím ocenit maličkosti i doma a vážím si jich. Přece jen když je člověk oklopen trvalým dostatkem a nemusí to být ani luxus a vpodstatě si nic nemusí “zasloužit” posune se jeho vnímání trochu jiným směrem. Nechci tím říct, že se nutně všichni musíme vydat do lesa, abychom si věcí vážili, ale já jsem za toto připomenutí neskutečně vděčná. Člověk tak nějak ze všeho má ohromnou radost, počínaje čerstvým pomerančem a konče tím, že třeba jen neprší, jeho nic nebolí a voda je blíž než patnáct mil.

V extázi z čerstvé zeleniny balíme polovinu pizzy s sebou. Jirka volá místnímu trail angelovi, který by měl mít farmu pár mil od města a nechá u sebe hikery stanovat na zahradě. Do hostelu se ani jednomu nechce a do hotelu taky ne. Reg říká, že určitě můžeme přijet, ať si jdeme nakoupit a zavoláme mu, až budeme připravení. Jdeme do obchodu, kde se obloukem vyhýbáme všem tyčinkách, kaším a ořiškům, ale kupujeme JÍDLO. Meloun, banány, rajčata, citrony do vody, sýr a bezlepkový chleba. Jídlo, které má asi deset kilo a nikdy si ho s sebou vzít nemůžeme.

Vyjdeme ven a jen co položíme batohy na zem a než Jirka vyndá telefon, zastaví před námi klasický pick-up, ze kterého vystupuje kluk, co vypadá jako hiker. Už se tu tak nějak poznáme – lehce špinavý, na místní poměry hubený a opálený. “Hledáte Rege?” ptá se starší pán za volantem.

“Ano” jednohlasně odpovídáme.

“To jsem já, tak si nastupte.” To bychom měli. Přidává se k nám skupina dalších pěti hikerů, odhadem o dekádu mladších než jsme my. Všichni se nějak vmáčkneme i s batohy. Po pár minutách odbočíme na prašnou cestu a za další chvíli se před námi uprostřed skal odhalí oáza klidu. Zelená zahrada, kde si můžeme postavit stan, venkovní sprcha s úchvatným výhledem na všechny strany ohřívaná solárními panely a PSI. Tři pitbullové s něčím připraveni umazlit člověka k smrti. Na chvíli přestávám vnímat než se se všemi přivítám. Trochu to zavání tím, že Jirka dnes bude spát pod širákem a já s novými kamarády ve stanu, ale stejně je teplo a medvědi tu nejsou.

Mladší skupina se víc zajímá o jídlo než o sprchu a prádlo, takže toho rádi využiváme. Sprcha je nejlepší, co jsem kdy měla a prádlo se stejně lépe vypere v kýblu než v americké pračce. Nebudu tu radši popisovat, co z našich věcí teče i po trojím máchání. Nějak jsme si zvykli a špinaví si nepřipadáme, ale je fakt, že mezi “normálními” lidmi jsme asi v kolonce “bezdomovec s velkým batohem.” Nevadí.

Potkáváme tu mladého kluka z Finska, který byl členem skupiny, která startovala osmého března a jako první leetos prošla celou Sierru. On to na konci zabalil, že mu to za to nestojí a čeká tu do víkendu, kdy letí domů. Po jeho historkách o kamarádovi, kterému omrzly nohy, které pořád necítí, ale jde dál, se mu nedivím. Večer patří klasicky dodělávání restů, hraní si se psy a oproti mlaďochům, kteří už jsou už v osm zalezlí ve stanu i ponocování. Zítra na oplátku Regimu něco pomůžeme okolo domu a dáme si další vitaminovou nálož. Z dvou malých jezírek křičí žáby takový stylem, že by zaplašily i stádo medvědů.

Napsat komentář