Blog

Den padesátý šestý aneb první skorobrodění, Lone Pine a nebe na zemi

V noci se opakovaně budím. Nejdřív horkem, takže se svleču a potom znovu zimou, ale už jsem líná se opět oblékat, a tak to radši zaspím. Ráno se proberu v pět čtyřicet a chvíli přemýšlím, že svůj lucidní stav budu ignorovat. Venku je podivně ponuro, ale vím, že bych se vzbudila za hodinu a bylo by mi daleko hůř. Vstávám a jakmile se vysoukám ze stanu, vidím, že obloha je modrá a slunce svítí. Jirku nebudím a jdu uvařit kávu, jejíž vůně ho určitě vzbudí. A taky že jo. Za deset minut už vstává.

Je hrozná zima, což má taky své výhody. Zbytečně se nemrcasíme a v půl osmé už šlapeme. Tedy v čas, kdy skuteční hikeři mívají třeba pět mil za sebou. My dnes jdeme jen do Lone Pine a máme to odhadem třináct mil. Cesta příjemně ubíhá a po dvou hodinách se dokonce oteplí a převlékám se do kraťasů. Pořad ale cítím, že jsme vysoko. Před tímto výletem byl můj největší výšlap na Sněžku nepočítám-li lyžování v Alpách, ale tam jsem se vyvezla vlekem a nikoliv po svých. Moje nejoutdoorovější výbava pro chození do přírody čítala conversky a džíny. Spaní a pobyt ve výšce nad tři tisíce metrů je pro mě pořád nová zkušenost. Věřím, že si zvyknu, stejně jako na spaní ve stanu, pro mě dříve nemyslitelnou “hygienu” a týden bez sprchy. Na poslední zmiňované si asi nezvyknu nikdy, ale jsem schopná to vydržet a v případě nouze se umýt třeba ve sněhu.

Poslední tři míle sejdeme z PCT a jdeme dolů. Části trailu jsou stále pod sněhem a kolem nás se valí voda. Neumím si představit, jak si vypadají rozvodněné řeky v druhé časti Sierry. Dole na nás čeká první přechod řeky, která se vytvořila z roztátého sněhu. Máme štěstí a jsme schopni přejít po kládě. Přes její zlomený střed už teče voda, ale ještě se dá přeskočit. Za námi jde početná skupina hikerů, které jsme potkali při jejich pauze nahoře na kopci. Pánská čast se v pohorách snažila lézt na okoní skály, samozřejmě bez jištění. Když jsem viděla slečny ze skupiny, jak se nejistým krokem šourají přes kládu s cepínem na zádech, neměla jsem dobrý pocit. Celé dopoledne létaly vrtulníky nad Sierrou sem a tam a něco mi říká, že letos rangeri, kteří mají záchranu lidí na starost, moc nadšení nejsou.

Dojdeme na parkoviště, na kterém stojí několik prázdných aut. Nechceme čekat, jestli se někdo objeví, a tak vyrazíme po silnici směrem k patnáct mil vzdálenému Lone Pine. Po dvaceti minutách nám staví druhé auto, které kolem nás projíždí. Řidič veze dva hikery, které tu vyzvedl do Kennedy Meadows. Do Lone Pine sice nejede, ale přiblíží nás na hlavní silnici, odkud snadněji někoho stopneme. Paráda. Hikeři jsou táta se synem, kteří spolu už několik let chodí časti PCT a synek nám říká, že až odmaturuje, půjde celé PCT od severu na jih. Přemýšlím, co jsem chtěla dělat dělat já před maturitou, ale jít s batohem do lesa to určitě nebylo. Kluk vypadá rozumě a já si říkám, proč mi některé věci musely trvat o dvacet let déle…

Sjíždíme o patnáct set výškových metrů a výhledy jsou nepopsatelné. Obrovská Sierra, naproti ní trochu menší hory a mezi nimi poušť. To mě nikdy nepřestane fascinovat. Ta blízkost všeho a zároveň obrovská rozlehlost. Za půl hodiny vystupujeme z auta a dostaneme facku horkým vzduchem. Teplotní rozdíl je více než dvacet stupňů. Ráno bylo pár nad nulou a teď je na slunci přes čtyřicet. Naproti přes dálnici je kemp a malý obchod, a tak si nejdřív jdeme koupit vodu a zmrzlinu. Vedro je hned snesitelnější. Jen tak okouníme před kioskem a nechce se nám na rozpálenou silnici stopovat posledních pár mil do města. Projde kolem nás majitel kempu a ptá se kam máme do mířeno.

„Chtěli bychom do Lone Pine.“ Slečna, která nám prodala zmrzlinu zrovna končí a tak ji pan majitel zaúkoluje, aby nás svezla kam potřebujeme. Někdy se prostě vyplatí sednout si na zadek, dát si zmrzlinu a čekat.

Obdobná situace nastane v Lone Pine. Vystupujeme před pizzerií a jdeme na první skutečné jídlo po dvou týdnech. Četla jsem, že tu mají salátový bar “sněz co můžeš” a navíc mají bezlepkovou pizzu. Dáváme si obojí napůl. Pizza tu sice stojí jako večeře v Praze v lepší restauraci, ale je to první jídlo od San Diega, které není smažené a já si ho můžu dát. Salát je ještě lepší. Ovoce, zelenina a dokonce červená řepa. Je pravda, že tu básním o velmi průměrném, na naše poměry dost předraženém jídle, ale když člověk chodí v kopcích kolem dvaceti mil denně a žije na oříšcích, tyčinkách a sušených bramborách, najednou vidí věci z naprosto jiného úhlu. Myslím, že už několik let umím ocenit maličkosti i doma a vážím si jich. Je-li však člověk obklopen trvalým dostatkem, což nemusí být luxus a vpodstatě nic si nemusí “zasloužit”, posune se jeho vnímání trochu jiným směrem. Nechci tím říct, že se nutně všichni musí vydat do lesa, aby si věcí vážili, ale já jsem za toto připomenutí neskutečně vděčná. Najednou mám úplně ze všeho, pomerančem počínaje a tím, že neprší konče, ohromnou radost.

V extázi z čerstvé zeleniny balíme polovinu pizzy s sebou. Jirka volá místnímu trail angelovi, který by, dle našich informací, měl mít farmu pár mil od města a nechává u sebe hikery stanovat na zahradě. Do hostelu se nám nechce a do hotelu taky ne. Reg říká, že určitě můžeme přijet, ať si jdeme nakoupit a zavoláme mu, až budeme připravení. Jdeme do obchodu, kde se obloukem vyhýbáme všem tyčinkách, kaším a oříškům, ale kupujeme JÍDLO. Meloun, banány, rajčata, citrony do vody, sýr a bezlepkový chleba. Jídlo, které má asi deset kilo a do lesa si ho s sebou vzít nemůžeme.

Jen co před obchodem položíme batohy na zem a než Jirka vyndá telefon, zastaví před námi klasický pick-up, ze kterého vystupuje kluk, který vypadá jako hiker. Poznáme se jednoduše – lehce špinavý, na místní poměry hubený a opálený. “Hledáte Rege?” ptá se starší pán za volantem.

“Yes.“

“To jsem já, tak si nastupte.”

To bychom měli. Přidává se k nám skupina dalších pěti hikerů, odhadem o dekádu mladších než my. Zázrakem nacpeme dovnitř sebe i s batohy. Po pár minutách odbočíme na prašnou cestu a za další chvíli se před námi uprostřed skal otevře oáza klidu. Zelená zahrada, kde si můžeme postavit stan, venkovní sprcha s úchvatným výhledem na všechny strany, pitná voda ohřívaná solárními panely a…PEJSCI. Tři bullíci připraveni umazlit člověka k smrti. Než se se všemi dosyta přivítám, na chvíli přestávám vnímat své okolí. Trochu to zavání tím, že Jirka dnes bude spát pod širákem a já s novými kamarády ve stanu, ale stejně je teplo a medvědi tu nejsou.

Mladší skupina se víc zajímá o jídlo, než o sprchu a prádlo, takže toho rádi využíváme. Sprcha je nejlepší, kterou jsem kdy měla a prádlo se stejně lépe vypere v kýblu než v americké pračce. Nebudu radši popisovat, co z našich věcí teče i po trojím máchání. Nějak jsme si zvykli a špinaví si nepřipadáme, ale je fakt, že mezi “normálními” lidmi působíme jako bezdomovci s velkým batohem. Už jsme si zvykli.

Potkáváme tu mladého kluka z Finska, který byl členem skupiny co startovala osmého března a jako první letos prošla celou Sierru. On to na jejím konci zabalil s tím, že mu to za to nestojí. Čeká tu do víkendu, kdy se vrací domů. Po jeho historkách o kamarádovi, kterému omrzly nohy, které dodnes necítí, ale jde dál, se mu nedivím. Historky o každodenním stavění iglů a večeřích skladajících se z kostky másla jsem si užila, protože jsem se jich nemusela účastnit. Večer patří klasicky dodělávání restů, hraní si se psy a oproti mlaďochům, kteří jsou už v osm zalezlí ve stanu i ponocování. Zítra na oplátku Regimu něco pomůžeme okolo domu a dáme si další vitaminovou nálož. Z dvou malých jezírek nedaleko našeho stanu křičí žáby takový stylem, že by zaplašily i stádo medvědů.

Napsat komentář