Blog

Den padesátý první aneb zodpovědné ráno, skoro deset v deset a odpolední autopilot

Budík zazvonil v 5:45 a my skutečně vstali. Nemoha jsem zdržovat cvičením, protože v kopci mezi keři cvičt neumím, a tak jsem pár minut před sedmou už šlapali. Dokonce jsem, abych nezdržovala, pila kávu po cestě a to ještě oblečená v čepici a mikině. Svěží chladno po patnácti minutách přešlo a bylo opět vedro. I přes ne úplné dlouhý spánke se nám jde dobře a tak u vody na páté míli snídáme a vcelku rychle pokračujeme dál. Další voda je dvanáct mil a tam si dáme oběd. Tvrdím, že tam ve tři budem a Jirka mi nevěří. Na jeho obranu musím dodat, že moje časové a vzdálenostní odhady jsou často mimo mísu. Čas hraje dost často proti mě a v krizi počítám, že ujdu šest mil za hodinu nebo prostě poběžím. No uvidíme.

Za dve hodiny po snídani po několika mílovém kopci tělo volá po svačině. Ne, opět jsme nenesli moc jídla a skoro nic už nemáme. Odpočíváme na kopci s výhledem a mně se dneska úplně upřimně už vůbec nechce jít. Jsem tu ráda, baví mě to, ale dnes bych si nejraději sedla a koukala do nebe a na protější kopce. Jirka přiznává, že to vidí dost stejně, ale bohužel si to dneska nemůžeme moc dovolit. Nic mě, kromě krční páteře a chodidel, nějak významě nebolí, jen se mi prostě nechce chodit.

Jak jsem poznamenala “čas utíká tak rychle, když se člověk dobře baví”, což v mém přiádé dnes znamená “sedí na zadku a nemusí nikam chodit”. Než se naději, je skoro hodina pryč a my jdeme dál. Za další tři hodiny jsme u vody, kde opět provádíme trapnou komedii na téma “jak se umýt v čůrku vody” a na několik minut se cítím lehce osvěžená. Slovo čistá z mého slovníku úplně zmizelo. Najíme se a výjmečně se shodneme, že máme pořad hlad. Asi náš výlet přejmenuji na “dva otesánci jdou lesem”. Přemýšlím, že si na chvíli zavřu oči, protože nás čeká ještě osm mil, z toho šest do kopce s převýšením kilometr. Když se ale podívám na hodinky, je jasné, že pokud chceme někam dojít, oči musí zůstat otevřené a boty se urychleně dostat zpátky na nohy.

Přepínám do módu autopilota, nasazuji batoh a jdeme. Připadá mi, jakoby ze mě někdo vysál všechnu energii. Nejde o to, že bych nemohla, prostě mi nejdou nohy. Asi někde zůstaly. Trochu vím důvod své únavy, v určitou dobu každy měsíc jí mám i doma, ale tady mi to zrovna moc nepomáhá. Vypínám hlavu a jdu pomalu, což je asi jediná možnost jak neupadnout. Do toho se mi přihodily lehké střevní obtíže a tak několikrát stavíme.

Všude se dočítám, že trek je hrozná sranda. Je to pravda, ale někdy to úplne taková legrace není, třeba ve dnech, kdy člověk cítí, že místo vybíhání několika mílových kopců by si nejraději lehnul a dal si mokrý hadr na hlavu a několik hodin úplně obyčejně spal. Navíc začíná foukat ostrý vítr. Je to dobré, kroupy ještě nepadají. V půl osmé jsme nahoře a Jirka se ptá, zda postavíme stan. “Ty dvě míle už dojdeme, když jsme se sem vyhrabali” odpovím, protože tuším, že to bude z kopce. Vidina konce a taky několik bonbonu mi pomáhá chytit druhý dech a docela v tempu sbíhám dolů. V půl deváté na pětadvacáté míly stavíme stan a já si říkám, že když jsme schopní i přes krizi, vedro, v kopcích ujít dvacetpět mil, třeba ještě někam dojdeme.

Stan stojí na rovném místě a já si slibuji, jak si ráno zacvičím. Trochu mi to komplikuje situace, že je skoro jedenáct večer, vedle mě Jirka už nějakou dobu klidně odfukuje a já pořad píšu tyhle řádky. Asi budeme muset vyrazit později, což je jedna z věcí, za kterou se Jirka skoro nikdy nezlobí.

Napsat komentář