Blog

Den padesátý pátý aneb první den vysoko, horko a zima a propršený večer

Ranní klasika v šest a odchod kolem osmé na pohodu. Dopoledne příjemně uteče i díky stále se měnící krajině a nádherným kamenům všude okolo. Každou chvíli fotíme nebo se jen tak kocháme. Tímto tempem do Kanady dojdeme příští rok, ale to asi ani jednomu nevadí, protože by nám přišla hrozná škoda tudy jen tak proletět s cílem honit co nejvíce mil. Nejraději bych tu postavila stan a alespoň tři dni tu kempovala, abych si tu nádheru dostatečně užila. Nevím, kam mám koukat dřív a nepříjemné je, že jakmile přestanu koukat pod nohy, kažou chvíli zakopnu. Na oběd stavíme u zelené louky uprostřed skal a jen tak tam skoro hodinu sedíme a jsme šťastní. Města mohou být krásná a mít skvělou energii, ale myslím, že člověk nikdy nestvoří něco lepšího, co vytvořila příroda sama. Maximálně se tomu může přiblížit a to je potom notně oceňováno, jako cosi geniálního. Čím déle jsem vystavena přírodě, tím více si uvědomuji, jak delší pobyt v ní nabíjí.

Celý den jdeme do kopce, ale už jsme v nadmořské výšce nad tři tisíce metrů a musím říct, že mi to nedělá dobře. Motá se mi hlava, jsem unavená a mám pocit jakobych neměla žadnou energii. Zapnu samoovládání, vypnu hlavu a jdu. Nic jiného se ani dělat nedá. To je jedna z výhod dálkového treku. Nehledě na vnější okolnosti, člověk stejně musí jít dál. Ráda bych si přesně tuto schopnost odvezla i domů. Kolem čtvrté děláme přestávku nahoře s dechberoucím výhledem. Klepeme se oba a tak i odpoledne děláme kávu. Chytáme po třech dnech kolísavý signál a tak odpovím na nenutnější a marně se pokouším nahrát blog. Systém nespolupracuje.

Máme to ještě pár mil a protože celý den se kolem nás honí mraky, stavíme stan na dřívějším místě, kde voda je kousek. Následuje sehraná večerní rutina, Jirka staví stan a já vybaluji věci. K vodě se musí dojít a je zbytečné jít ve dvou tak připravuji vločky na zítra a myji si nohy v hromadě sněhu u stanu. Lepší než je mít špinavé, ale doufám, že sněhová koupel byla jedna z posledních. Mraky se honí čím dál víc a přesně když udělám pár pozdravů a stojku a Jirka přije s vodou, rozprší se jako o závod. To na nás byl zase někdo hodný. Vypadá to, že dnes budeme bez večeře, protože ani jednomu se ve stanu vařit nechce, ani ne tak kvůli medvědům, ty si nás najdou kdy se jim zlíbí stejně, ale kvůli kondenzaci. Jirka spí a já si čtu.

Počasí se na chvíli umoudří, přesně na tak dlouho, abych stihla uvařit rýži. Dnes je na menu připravená koupená večeře a je to tak naposled, protože je to pěkně hnusné a koření cítím ještě v noci. Usínám u knížky, dneska rekordně přečtených třiceti stran opět za zvuku deště.

Napsat komentář