Blog

Den padesátý pátý aneb první výšlap do nebe, horkozima a propršený večer

Klasický budíček o šesté ranní a odchod kolem osmé na pohodu. Dopoledne příjemně uteče i díky stále měnící se krajině a nádherným kamenům všude okolo. Každou chvíli fotíme nebo se jen tak kocháme. Tímto tempem do Kanady dojdeme možná napřesrok, ale to nevadí. Přišla by nám hrozná škoda tudy jen tak proletět s cílem honit co nejvíce mil. Nejraději bych tu postavila stan a alespoň tři dni tu „seděla a čuměla“, abych si tu nádheru dostatečně užila. Nevím, kam mám koukat dřív a nepříjemné je, že jakmile přestanu koukat pod nohy, každou chvíli zakopnu. Na oběd stavíme u zelené louky uprostřed skal. Hodinu tu jen tak sedíme a jsme šťastní. Města mohou být krásná se skvělou energií, ale myslím, že člověk nikdy nestvoří nic lepšího, než příroda sama. Maximálně se tomu může přiblížit, a to je potom oceněno, jako cosi geniálního. Čím déle jsem uprostřed přírody, tím více si uvědomuji, jak mě pobyt v ní nabíjí.

Celý den jdeme do kopce. Jsme v nadmořské výšce nad tři tisíce metrů a musím říct, že se necítím dobře. Motá se mi hlava, jsem unavená a úplně bez energie. Zapnu autopilota, vypnu hlavu a jdu. Nic jiného se ani dělat nedá. To je jedna z výhod dálkového treku. Nehledě na vnější okolnosti, člověk stejně musí jít dál. Ráda bych si přesně tuto schopnost odvezla i domů. Kolem čtvrté děláme přestávku na kopci s dechberoucím výhledem. Nohy se nám klepou stejně, a tak i odpoledne děláme kávu. Chytáme po třech dnech kolísavý signál a tak vyřídím nenutnější a marně se pokouším nahrát blog. Internety dnes nejsou se mnou, ale proti mě.

Máme před sebou ještě pár mil a protože celý den se kolem nás honí mraky, stavíme stan na bližším místě, odkud je to kousek k vodě. Následuje sehraná večerní rutina, Jirka staví stan a já vybaluji věci. Připravím vločky na zítra a podaří se mi umýt nohy v hromadě sněhu u stanu. Lepší zmrzlé nohy než špinavé. Mraky se honí čím dál víc a v moment, kdy udělám pár pozdravů a stojku, rozprší se jako o závod. Dnes na nás ten nahoře byl hodný. Vypadá to, že dnes budeme bez večeře, protože ani jednomu se ve stanu vařit nechce, ani ne tak kvůli medvědům, ale kvůli kondenzaci. Jirka se snaží hlad zaspat a já si čtu.

Počasí se na chvíli umoudří. Přesně na tak dlouho, abych stihla uvařit rýži. Dnes je na menu připravená koupená večeře. Naposledy, protože je to pěkně hnusné a koření cítím ještě v noci. Usínám u knížky za zvuku kapek vytrvale bubnujícíh o stan.

Napsat komentář