Blog

Den padesátý osmý aneb co všechno se může stát za dvacetčtyři hodin a co způsobil sníh v Sieře

Ráno se budím před půl šestou. Díky šílenému větru jsme ani jeden moc nespal a já si namlouvám, že dnešní cesta bude pohodová, pořádně se vyspím a jakmile přijedeme do Vegas , půjdu spát…Další z plánů, který úplně nevyšel. Abych to uvedla na pravou míru, dnes odjíždíme z Lone Pine směrem Las Vegas, odkud nám zítra letí spoj do Seattlu, kde již máme smluvnený odvoz s jednou slečnou na neděli téměř na trail s tím, že posledních sto mil ještě musíme nějak vymyslet.

Využívám toho, že máme docela čas, díky větru není vedro a tak balím podložku a jdu se naposledy mezi skály rozloučit. Za chvíli je mi podstatně lépe a musím se přinutit skončit a jít něco dělat. Autobus na nás čekat nebude. Sbalíme věci, naposledy se potěším s pejsky, které bych si nejraději vzala s sebou a rozloučíme se s Regem s tím, že se možná nevidíme naposledy. Po deváté vyrážíme na autobus. Na zastávce čeká už pár hikerů a jdeme si zatím dát kávu. Po desáté nepřijíždí autobus ale dodávka pro deset lidí, ve které přesně tolik kousků sedělo a navíc velký vlčák. Paní řidička nás obeznámí, že z důvodu velkých větrných poryvů v poušti Mojave nedostala autobus, ale jen dodávku. Vzít může jen ty lidi, kteří mají rezervaci, což jsem jen já s Jirkou a v duchu si gratuluji, že mě napadlo místa zarezervovat. Autobus zde totiž jezdí jen jednou denně a tudíž bychom byly trochu v prekérní situace. Namačkáme se na místa a je mi jasné, že se asi moc nevyspím. Nevadí, vytahuji Kindla a konečně si chvíli čtu a úspěšně ignoruji, že se mi z toho dělá špatně. V poušti nemá moc smysl pozorovat krajinu, protože je pořád stejná a četba odvrátí mou pozornost od skutečnosti, že v dodávce není toaleta a já měla před odjezdem kafe a vodu. Jednou ze zastvávek je Innyokern, kde nešťastně zůstali před deseti dny moje hůlky a cesta kolem Walker passu je takové milé Deja-vu.

Nakonec cestu zvládáme v pohodě a paní řidička nás dokonce zavezla až před půjčovnu aut. Postěžovala si, že se na zpáteční cestu opravdu netěší, protože opět bude moci svézt jen zlomek lidí a od zbytku dostane jen vynadáno. Nedivím se jí, za tu cenu to sice byla hodně alternativní jízda, ale jsme šťastní, že jsem se vůbec přesunuli. Jdeme do půjčovny, kde se Jirka chopí organizace a jde si vše domluvit sám. Využívám situace a jdu na toaletu do vedlejšího fast-foodu. Jakmile se vrátím, Jirka je se tváří poněkud podezřele.

“Co se děje” ptám se.

“Počkej až uvidíš, co máme za auto” odpovídá a svítí víc než žárovky na stromečku. Nechápu. Měli jsme mít nějaké obyčejné auto, které jsme usoudili, že na jeden přejezd stačí.

“Ještě jsme mohli mít toho červeného Dodge, co stojí před dveřmi” říká Jirka a mě to trochu zamrzí, protože vidím auto, ve kterém bych doma jezdit nechtěla, ale tady by mi to přišlo docela zábavné.

“Vybral jsem ale toho stříbrného Mustanga, který stojí vzadu” a znovu vypadá, jak kdybychom vyhráli ve Sportce. Moc nechápu, jdu se podívat dozadu a vidím stříbrné auto, ale upřímně, pokud to Jirkovi dělá takovou radost pojedu v čemkoliv. Je zábavné sledovat s jakým nadšením si do auta sedne a myslím, že tohle bude jeden z okamžiků, na které nezapomene. Příroda je nádherná, ale Mustang je Mustang. Zvlášť když otočí klíčky a nastartuje motor, to už jeho pohled zjihne docela. Nejsem si jistá, že jsme na tuto chvíli ideální parťák, pro mě je to stříbrné auto co vrčí a tak se raduji už jen z podstaty.

Vyrážíme a extáze pokračuje celou cestu. Čekají nás čtyři hodiny pouští a místy je to velmi depresivní. Vše je sežehnuté na prach, neskutečné vedro a každá zastávka na benzince jako by vypadla z nějakého filmu. Hodně morbidního. Chtěli bychom si dát něco k jídlu, ale bohužel po cestě nic není. Snažím se najít něco, kam se nebudu v hikerském stydět jít a nejbližší místo je osmdesát mil, což na místní poměry není žádná dálka. Po páté stavíme v obyčejném mexickém dinneru u silnice. Jídlo je jednoduché, ale dobré a tak za chvíli už spokojeně pokračujeme dál. Vzpomínáme, jak jsme z legrace vykřikovali, že se vezmeme ve Vegas a dost se tomu smějeme.

Před sedmou vjíždíme do “Sin city” a jako první míříme k slavnému “Welcome to Las Vegas” znaku, abychom se jako turisté taky někde vyfotili. Tento nápad nás přejde, jkmile se přiblížíme a vidíme frontu, která se před značkou táhne. Otáčíme to a fotíme ji z auta. To musí stačit. Kvůli zmírnění civilizačního šoku se rozhodneme pro “car walking” tedy tolik oblíbenou procházku v autě. Že jsme dobře udělali je jasné již po několika minutách jízdy po hlavní ulici. Tady se asi projít nepůjdeme. Všude narváno a davy lidí nekontrolovaně proudí sem a tam a je jasné, že později to bude ještě horší. Projedeme tedy celou hlavní, shlédneme “všechny atrakce” a usoudíme, že by to stačilo a že už se těšíme do lesa. Jsem hodně ráda, že jsme upustili od hotelu a zamluvili jsme Airbnb u sympatické slečny kousek od centra.

Jedeme najít naše ubytování a přemýšlíme, co s načatým večerem. Umýt se a jít spát to jistí vždy, ale přece jen jsme ve Vegas, kam s největší pravděpodobností asi už nikdy nepojedeme. Z legrace přemítáme, že bychom mohli dostát našim slovům a konečně do toho praštit. Abych to uvedla na pravou míru – odjakživa říkám, že se vdávat nebudu a představa zařizování, bílých šatů, lidí a celého představení ve mě vyvolává trochu paniku. Tady by to bylo v pohodě a tak rychlé, že úzkost se nebude mít šanci dostavit. Nemám tu nic jiného než šortky a tričko a vlastně by to bylo přesně tak, jak to cítím. Doma bychom byli tak maximálně schopni dojít na radnici podepsat papír a to bychom se stejně asi nedokopali. Pomalu to do sebe začíná zapadat, jediný problém je čas. Je půl deváté a my nemáme nic zařízeno.

Mika, sympatická slečna u které jsem se ubytovali, je naším nápadem nadšená. Požadavek zní jasně – co nejnormálnější místo, dneska a hlavně ŽÁDNÝ Elvis. Jako místní se přece jen více orientuje a zatímco si jdu dát sprchu a umýt vlasy, vyberou s Jirkou přijatelné místo, které má v deset, tedy za necelou hodinu ještě volno. Volá tam mají místo a mě se přece jen zmocňuje lehká nervozita. “Jako vážně?” Dojde mi, že budu-li o tom přemýšlet, ničemu nepomůžu. Není nad čím spekulovat. S nikým jiným než s Jirkou si to nedovedu představit, tady pochybnosti nejsou na pořadu dne. Je to strach jako takový, že by něco mělo být “jisté”, že je to “konec” něčeho, což jsou samozřejmě nesmysly. “Není třeba jít předtím na úřad podepsat dokumenty?”ptám se Miky. “Není” odpovídá a tak to neřešíme a nasedáme do auta.

Po cestě sice padají vtipy ve smyslu “posledních sedm minut života a podobně”, ale to už na sobě nedávám svou nervozitu znát. Vevnitř vím, že je to správné rozhodnutí a zbytek mých pocitů jsou jen nesmysly a předsudky, se kterými se musím vypořádat. Dorazíme na místo a slečna nás uvítá slovy, že oddávající za chvíli dorazí a zatím jí můžeme dát naše vyplněné papíry z úŕadu. “Cože? Jaké papíry?” Odpovíme unisono. Můj pocit nelhal, opravdu je nutné zajít na úrad a vyplnit dokumenty. Vypadá to, že se celá akce blíží ke konci, slečna nevypada příliš nadšeně a snaźí se vymluvit na oddávajícího, že na nás nebude chtít čekat. Vysvětlujeme jí, že jsme sem přišli v podstatě pěšky a jindy než teď to nejde, protože zítra opět odlétáme, abychom znovu šli třiapůl tisíce km pěšky. Zdá se, že ji tento příběh vcelku nedojímá. Vkládám se do toho a říkám, ať oddávajícímu zavolá, že jedeme na blízký úřad vše vyplnit a do patnácti minut jsme zpět. Tvrdí, že to nemůžeme stihnout, protože je pátek a bude tam fronta, ale asi si neumí správně přát…

Pospícháme na úřad a kromě jednoho páru stojícího u přepážky tam nikdo není. Rychle vyplníme potřebné formluláře na počítači a rovnou jdeme vyřídit zbytek věcí s pánem na přepážku. Volá slečna z obřadu a sděluje nám, že když to nebude trvat dlouho, počkají na nás, ačkoli mají oficialně otevřeno jen do desíti. Na nervozitu už není čas, protože spěcháme zpátky. Oddávajíci je vypadá překvapeně, že po desáté večer vidi tři naprosto střízlivé lidi, dva navć v kraťasech s trekovými holemi v rukou, ale je nesmírně milý a celá akce může začít.

Nemám ráda oficiální obřady, které někdy postrádají autenticitu. Náš mi připadal krásný, rychlý, spontánní a naprosto výstižný. Za sedm minut bylo hotovo a dokonce jsem zvládla nebrečet. Vyřizujeme nezbytné dokumenty a povídáme si s oddávajícím. Ve veselé náladě se naše skupina vydává pro prstýnek, protože správné zásnuby následují až po svatbě, že. Tifanny je uvnitř Ceasar palace, jednoho z největších casin a nákupních center, hned vedle repliky římské kašny. Kýč na druhou, stejně jako celé Vegas, ale všechno dohromady dotváří neuvěřitelný zážitek. S prstýnkem je to ještě rychlejší vyřízení, protože již několit let vím, že můžu nosit jedině černý, prostý a bez kamenu. Vtipné je, že si ho Jirka objednal na trail jako překvapení, ale z nějakého důvodu platba neproběhla a pak ho nebylo kam poslat. Jako dobře se to ukázalo přesně v tu chvíli kdy jsme zjistili, že by mi byl dvakrát tak velký.

Pomalou projížďkou jedeme po stripu domů, po cestě si dáme kávu a doma si sedneme a povídáme, tentokrát i s Moju, kocourem, který si myslí, že je pes. Kočky mě moc nenadchnou, ale Moju je báječný a Mika vypráví, jak hodnocení na airbnb nedostává ona ale Moju. Zaslouží si ho oba, protože bez ní bychom to dnes těžko zvládli.

Ve tři ráno se pomalu odebereme spát s tím, že ráno bude asi bolet, protože v jednu odpoledne musíme být na letišti. Dnešní den byl extrémně dlouhý, nečekaný a nezapomenutelný. Lepší bych ani při nejdelším plánování nevymyslela.

Napsat komentář