Blog

Den padesátý druhý aneb Kennedy Meadows a trocha sentimentu

Jak jsem večer tušila, ráno bylo těžké. Sice jsem se vzbudila v půl šesté, ale při pohledu na Jirku mi bylo jasné, že je zbytečné se o jakýkoliv budíček pokoušet. Radeji jsem tedy zavřela oči a najednou bylo sedm ráno. Co se da dělat. Přes noc mi někdo musel vyměnit chodidla, protože jakmile jsem se postavila, měla jsem pocit, jakoby mi narostla kopýtka. Nehledě na pozdní čas, rozkládám podložku a půl hodiny se snažím zmobilizovat. Daří se, už méně Jirkovi a jeho kolenu, Bude to chtít rozchodit a možná koupit malou ortézu.

V klidu balíme a blíží se k nám starší pán, který na nás včera večer z protějšího kopce volal, že je u něj místo na stanování. Nevěděl, že i my máme kde stan postavit a chtěl nám pomoct. Dává nám užtečné rady, kde v kopci hledat místo na spaní a prozrazuje, že je mu šedesát devět let, jednou už celý trek prošel, jednou jeho část a letos jde “jo-jo”. Z Campa vyrazil do Kennedy Meadows a teď to otáčí a jde zpět do Campa. Tu poušť mu opravdu nezávidím. Říká, že čekal čtyřicet dva let než se na trek pustil a že děláme dobře, že na nic nečekáme.

Vyrážíme v devět a je jasné, že zase bude vedro. První čtyři míle k vodě utečou jakoby nic. Snídáme a za chvíli pokračujeme dál. Hůlku z klacku nechávám v lese a pokračuju úplně bez hůlek, Tady to má něco do sebe, ale za dvě hodiny mě bolí záda a koleno, takže se dneska asi rozšoupnu a pořídím si nové a budu doufat, že to se mnou dojdou. Rozhodujeme se, zda jít nejdřív do kempu Grumpy Bear, kam máme poslané čtyři balíky, včetně nových bot nebo rovnou do Kennedy Meadows. Názory se různí, první jmenované má být více party místo s více lidmi, ale zase pohodovější. Příroda to vyřeší za nás, protože jamile sejdeme dolů, začne hřmět a nad Grumpy Bear jsou jasně viditelné blesky. Doslova běžíme do Kennedy Meadows a jako zázrakem to zvládáme na okraji mraku a nezmokneme. Mokří jsme stejně, jak jsme zpocení, tak úplně si nejsem jistá, zda to byla výhra. U cedule Kennedy Meadows nás přepadne sentiment. Zvládli jsme to! Sedm set dva mil, tedy neco přes jedenáct set kilometrů, celý úsek pouští. Ještě pŕed několika týdny jsem si vůbec nebyl jistá, zda zvládnu jít s batohem déle než pár dní a najednou máme za sebou celou, dle slov mnohých tu nejnudnější seci. Šli jsem ve vedru, zimně, sněhu, kroupách a dešti každý prochodili boty a pořad jdeme. Nezabili jsme se a dovolím si říct, že si ani nelezeme na nervy. Zažila jsem rekordních sedm dní bez sprchy, které dnes naštěstí skončí. Jedním slovem paráda a spoustu nezpomenutelných zážitků. I kdybychom už o moc dál nedošli, máme splněno, protože jsme si užili každou minutu.

Do Kennedy docházíme za velkého potlesku, kterým se vítají všichni, kteří dorazí. Jak nemám ráda moc pozornosti, nejraději bych byla neviditelná. S úlevou shodíme batohy, pozdravíme se s pár známými a já jako první běžím do sprchy. Čtyři dolary za sprchu venku, ve které mi navíc začalo pršet považuji za docela dost, ale….Je to voda a teče dokonce teplá…Jsem v sedmém nebi a navíc stihnu vyprat i to co mám na sobě. Pračka tu sice je, ale jen jedna a upřímně soubpj americké pračky a máchání v potoce končí remízou. Mezitím Jirka objednal jídlo, které se suverénně vyšvihlo na první místo nejhorším jídel na trailu. Zlaté sušené brambory. Vypadá to, že ještě moc rádi vyrazíme dál už zítra.

Už relativně čistá vyrážím do přistavěného trucku, kde je pojízdný obchod s vybavením a jdu omrknout nové hůky. Mají tři typy – nejlevnější a těžké, prostřední a skoro jednou tak drahé a třetí, které bych si koupila jedině za předpokladu, že by mě do kopců nosily. Vyhrály ty prostřední i proto, že se mi vejdou celé do batohu a odpadne tak možnost, že zase někde vypdnou. Stejně by mě zajímalo, zda opravdu vypadly v kufru auta a Jirka je tam přehlédl, když vyndaval batohy nebo mi je prostě někdo ukradl z lobby restaurace, kde byly položené. Vtipné je, že několikrát denně je u někoho vidím a vždycky mne napadne, zda to nejsou ty moje. I kdyby je opravdu někdo sebral, doufám, že se mu s nimy půjde minimálně tak pěkně jako mně.

Po dosti provětrané peněžence stavíme stan a místo odpočinku jedeme pro balíky. Než dokoupíme pár věcí a vyřídím nezbytnosti je půl deváté a my se ještě musíme dostat zpět do Kennedy. Snad se nám brzy podaří sehnat odvoz a bude dnes brzká večerka. Ráno musíme zabalit dva balíky, které opět potřebujeme poslat před sebe, já doufám, že si zacvičím a doufám, že nejpozději po poledni vyrazíme.

fotky k dnesnimu dni na

https://www.instagram.com/seafox_yoga/

One Comment

Napsat komentář