Blog

Den padesátý devátý aneb slavnostní oběd, Seattle a poslední nákup na příštích tři sta mil

Ráno si připadám, jako bych včera vypila rybník. Je vidět, že stačí čtyři hodiny spánku a pocitově jsem jak po nekonečném večírku. Nevadí, člověk se přece nežení každý den. Čas od rána hraje proti nám, protže jsme půlku věcí chtěli zařídit tady, ale je jasné, že to nemůžeme stihnout. Volíme příjemnější varinatu a zatímco se perou všechny naše věci ve skutečné pračce a ne v potoce, dáme si kávu s Mikou a dalším klukem co tu pár dní bydlí, protože si přijel zahrát poker. Alespoň zprostředkovaně jsem si karty zahrála.

Zveme oba na oběd. Do mé vybrané restaurace to nezvládneme a tak najdu alternativu mezi námi a letištěm. Veggie garden mi připomíná doma a oběd je skvělý. Myslím, že příští tři měsíce se mi o něm bude zdát. Bez většich zádrhelů vrátíme auto a dokonce se nám podaří zacheckovat jen jeden batoh a druhý vzít s sebou do letadla. Let je příjemný a za dvě a půl hodiny už vystupujeme v Seattlu.

Připadá mi, že jsme se vrátili domů. Všude lesy, zeleň a počasí kolem patácti stupňů by nemohlo být rozdílnější od prostředí, ve kterém jsme strávili poslední dva měsíce. Opět si nedovedu představit, že zítra či pozítří budeme opět ve sněhu.

Čeká nás nejméně přijemná čast dnešního programu, kterou je návštěva REI a reklamace části našeho vybavení a nákup jídla na první sekci. V REI nakonec s menšími komplikacemi vše vyřídíme, kromě mého párajícího se obalu na péřovku, kterou mám jako polštář a tak druhé část naší cesty bude trochu méně komfortní. Stanou se i horší věci.

Do ubytování se dostaneme až v devět večer, a další dvě hodiny jsou ve znamení přebalení jídla a přípravy na cestu. Dám si předposlední sprchu a o půlnoci, chvíli po Jirkovi, upadnu do komatu.

Napsat komentář