Blog

Den padesátý čtvrtý aneb krása střídá nádheru

Budím se chvíli po šesté a vstávám. Jirku nebudím, protože nepotřebujeme chvátat. Vůbec poprvé si udělám kávu a přes půl hodiny si čtu. Teď si opravdu připadám si jako na dovolené. Je tu tak krásně, že se rozsedíme a vyrážíme až před půl desátou. Plán je jednoduchý. Příští tři dny nás čeká jen stoupání, ale nemusíme chvátat, protože v Lone Pine nepotřebujeme být dřív než v úterý. Je jasné, že pokud trail budeme chtít dojít celý, budeme muset hýbnout, ale zároveň víme, že tohle není ta první priorita. Doufáme, že to stihneme, ale ne za cenu trvalého běhu a nemožnosti se rozhlédnout kolem sebe a užít si tu nádheru.

Popisovat dnešní den by bylo na jednu stranu dost jednotvárné, na druhou nemožné. Jdeme pořád do kopce a krása, která nás obklopuje se nedá slovy popsat. Vyniká o to víc, že jsme posledních šest týdnů strávili v poušti. Všude je zeleno, louky, kopce, lesy a hlavne VODA. Teplo je pořád, ale čím se dostáváme výš, tím přijemněji je. Dneska je zřejmě náš poslední den bez sněhu. V dáli vidíme naprosto zasněžené kopce a vítá nás Sierra.

Přiznám se, že prostředí les napomáhá tomu, že za každým druhým stromem vidím medvěda. S tím asi nic neudělám, tak se alespoň sama sebe snažím přesvědčit, že jsou hodní a maximálně se na mě přijdou podívat a já se s nimi podělím o oběd. To už přece máme natrénované. Polední pauza se protáhne na dvě hodiny, já dodělávám resty a Jirka pozoruje víčka zevnitř.

Odpoledne opět pokračujeme do kopce a stavíme stan opět u vodu na krásném místě hned u trailu, kde jsme sami. Idyla má jediný háček. Komáři. Jsou všude a jako všechno ve Státech, jsou extrémní. S nostagií vzpomínám na české komáry, dokonce i ty indické. Tyhle krvelačné bestie se na člověka slétnou dokonce i když jen na chvíli zastaví a jejich bodnutí opravdu svědí. Neseme sice repelenet, ale ten funguje pouze z části a chvíli. Obléci se nepomáhá, ty potvory propíchnou všechno kromě péřovky. Je krásné, že člověk zpětně může ocenit vedro, protože tam aspoň nebyli komáři. Všechno má něco.

Když vybaluji spacák slyším Jirku jak na mě volá “Pojď mě vyfotit, jak věším jídlo.”

“Proč chce fotit jak hází provaz na strom?? ”napadne mě… Nicméně poslechnu, beru telefon a jdu. Asi se mu nedaří provaz hodit nahoru, protože větve jsou dost vysoko a chce zdokumentovat, jaká je to práce. Nikde ho však nevidím.

“Tady” slyším shora a mně je to jasné.

Jirka využil situace, aby si mohl trochu poskotačit. Chybí mu lezení a tak nelenil a těch sedm metrů na obrovskou borovici si vylezl. Spokojeně sedí nahoře a mává mi.

Nedá se říct, že bych jeho nadšení stoprocentné sdílela a tak jen odvětím, že pokud spadne, povinně si koupí auto a se zlomenou rukou mně (a ostatním) bude dělat doprovodné vozidlo. Prý je to jasné a tak je všechno v pořádku.

Večer si zacvičím, ale ani praxe ty mrchy neodežene, takže přechody z pozic jsou dost rychlé. Tak myslím vypadá denní praxe přizpůsobená podmínkám a já se trochu obávám, abych se nemusela naučit cvičit ve stanu. Po večeři si opět chvíli čtu a večerka je dneska brzo- po deváté přestávám vnímat zvuk vody i potencionální zvířecí návštěvníky.

Více fotek na

https://www.instagram.com/seafox_yoga/

Napsat komentář